Slash and Shonen-ai

Tam kde se snoubí země s nebem

Když láska udeří (HP/SZ)

1. kapitola: Vyvolání hadího krále

 

 

1. kapitola:  Vyvolání Hadího krále

  

Harry se díval z okna a skoro nevnímal profesora Binnse, jenž při monotónním výkladu proplouval třídou. Zprava se ozývalo škrábání brku, jak Hermiona pečlivě zapisovala přednášené učivo, zleva pak  tlumené chrápání jeho rudovlasého kamaráda. Chlapec zavrtěl hlavou a otočil se zpátky k oknu. Venku bylo ošklivo. Pršelo. Naštěstí, zápas se Zmijozelem už měli za sebou. Vyhráli 180:70 . Naštěstí. Ale jednu nevýhodu to přece jen mělo. Snape byl v lektvarech ještě protivnější a Zmijozelové ještě zákeřnější. Venku se ozval hrom – půlka třídy sebou trhla a druhá polovina spala dál. Pak se přes oblohu prohnal i blesk...

Harry předtím také spal, ale probudila ho nesnesitelná bolest v jizvě. Voldemort už zase něco kutí a řád o tom nemá ani tušení. S tím budoucí zachránce světa zavřel oči a jal se podřimovat.

 

+++

 

V chladném sklepení, jehož zdi zakrývala obrovská knihovna, bylo nesnesitelné dusno. Doprostřed místnosti někdo nakreslil složitou, zeleně světelkující runu. Nad ní se nahýbala osoba zahalená do černého hábitu. Nedaleko byla přivázaná uspaná mantichora. Jen pomalu se zvedající a klesající trup  zvířete dával znát, že není mrtvé. Postava se přestala zajímat o runu, narovnala se a mávla hůlkou k mantichoře. Ta se vznesla a ladně k ní doplula. Zahalená osoba  si sundala kapuci a odhalila tak oválnou, hada připomínající holou hlavu. Had se mu také plazil u nohou…

Muž se na hada otočil a tiše říkal v hadím jazyce: „No takssss, Naginiiiii. Užsssss to bude!“ Had řeči porozuměl a uklidnil se. Ale koncem ocasu dál roztěkaně pohupoval.

Mantichora přistála uprostřed runy, která začínala zářit víc a víc. Voldemort se postavil před runu, začal nějakým dávno zapomenutým jazykem odříkávat pradávná zaklínadla a z hůlky mu létaly rudé a posléze zelené jiskry.

Najednou runa zazářila oslnivým světlem a vyvalilo se obrovské množství kouře.

Pak ticho, zakašlání a… „Kurva! Já sem věděl, že nemám do toho kouzla dávat jako přídavek tolik kouře! Sice dobrej efekt, ale plíce v hajzlu! Co to tady... Do prdele! A ještě jednou do prdele!!!! A taky sem neměl nechat v tom návodu tu živou Mantichoru!!! Teď je tuhá, na nic a šíleně smrdí. Když už jsme u toho… KDO MĚ KURVA VYVOLAL?!?!?!“ S tím z kouřového oparu vyšel vysoký muž, nahánějící strach už od pohledu. Dlouhé černé vlasy, kolem krku  sněhobílou kožešinu z norků. Hábit tmavě zelené barvy, protkaný stříbrnými vlákny mu splýval ke kotníkům. Na levém boku měl vyšitý stříbrný emblém Zmijozelu. Černé kalhoty, vsunuté do vysokých holinek, byly též pošity stříbrnými obrazci. Vypadal jako na obrazech. Jen víc... živěji?

Voldemort polkl. Mohl být desetkrát Temným Pánem, ale JEMU se nevyrovná ani zdaleka.

„TY?!“ Otočil se na něj postava. „Ano, to já tě vyvolal.“ Přiměl se ke klidu Voldemort. „Proč?“ Voldemortovi najednou z hlavy vypadl celý nacvičený rozhovor. „Eeee. Protože chci ovládnout svět a k tomu potřebuju...uuuu...  někoho silného. A ty jsi nejsilnější.“ Muž trochu naklonil hlavu. „A taky jsem JEDINÝ kdo umřel a zanechal po sobě něco, čím je možné mě vyvolat zpátky. Toho moulu Godrika by nic takové nenapadlo ani ve snu... Jo a... kdo vůbec jsi? Ses ani nepředstavil. To je slušnost. Nebo už NE?!“ Voldemort byl úplně vykolejený. „Jsem lord Voldemort. Nejsilnější černokněžník na planetě zvané Země.“ Dostal ze sebe. Tak. A jeho dráha nejlepšího černokněžníka je v hajzlu...

Salazar si ho pohledem přeměřil od hlavy až k patě. „Jsem Salazar Zmijozel. Říkej mi Hadí králi. A jsem zakladatelem Zmijozelské koleje. Ale to ti snad došlo.“ Odfrkl si. Voldemort se pomalu začínal vracet k  normálu. Konečně. „Vím. Studoval jsem ve Zmijozelské koleji a objevil Tajemnou Komnatu.“ Viděl jak Salazar Zmijozel úplně roztál. „Konečně nějaký následník, který chce ovládnout svět a objevil tu malou místnůstku!“ Voldemort si jen stěží představil rozsáhlý komplex tajné komnaty jako „malou místnůstku“ . Už pomalu začal chápat Nebelvíra. To bude hustý!

 

+++

 

Zrovna když skončila hodina Dějin čar a kouzel a všichni mířili na oběd, začal Malfoy pošťuchovat Nebelvírského hrdinu.

„Ale ale, Pottere. Zase se tu procházíš s tou mudlovskou šmejdkou a tím usmrkancem? Kdyby tě viděl Salazar Zmijozel, nakopal by ti tu tvou prdel!“ Vybafl na něj. Harry nadskočil leknutím. „Kruci Malfoy! Málem si mi přivodil infarkt! S takovým ksichtem bys vyděsil i domácího skřítka!“ Malfoy zrudl a už se chystal na Harryho použít nějakou hezkou kletbičku, když se za rohem objevila McGonagallová. „Pottere! Ke mně do kabinetu!... Hned!“ S tím se otočila a pranic jí nezajímalo, jestli jí Harry následuje. Nebelvír si nemohl pomoct, ale vyplázl na Zmijozela jazyk a pak pospíchal za profesorkou.

Ta už seděla za stolem. „Pottere...“ Začala. Harry jí však předstihl: „Ať už je to cokoliv, jsem v tom nevinně!!!“ Profesorka vypadala chvilku zaraženě, ale pak se vzpamatovala. „O ničem nevím... ale pokud máte špatné svědomí...“ Harry začal zuřivě vrtět hlavou. Profesorka ho zpražila pohledem. Hups... „Tak oč tedy jde paní profesorko?“ Optal se když se k ničemu neměla. „Blíží se Vánoce…“ To by sám neuhád. Venku sněhu kopy. Postavili z něj i Snapea... A určitě je hezčí než originál. Měli co dělat, aby pak zdrhli paní Norrisové. „…a Sirius Black…“ Jooo Sirius. V dopise mu uklouzlo, že žije s profesorem Lupinem. Vlkodlak a trestanec... To je dvojka.Sám pro sebe se ušklíbl. „…navrhl, že můžete strávit Vánoce spolu…“ Jasně! Do švédský trojky! Boooože Siriusi. Na co ty nemyslíš! „…ale Weasleyovi s vámi také chtějí trávit Vánoce…“ Myslím, že hlavně Fred a George. Se na mě tak divně koukali... Jako na jehňátko... „…takže jsme to vyřešili následovně: Sirius pojede k Weasleyům a vy k nim!“ Ale ti nemají tak velkou postel... Se na ni Sirius s Remusem nevejdou... „Oh! To je úžasné, paní profesorko!“ McGonagallová jen pokývala hlavou. „A kdy odjíždím... Přeci… Štědrý den je už za týden!“ Dodal s dramatičností v hlase. Zlatej Zmijozel! „Sbalíte se a předposlední večer vyrazíte. Pojedete o pár hodin dřív než ostatní studenti.“ Harry neprotestoval. „Můžu jít?“ Profesorka kývla a on vystřelil z její pracovny.

 

+++

 

„A v čem je tedy háček?“ Optal se Salazar, když vyslechl vše o době, ve které se nachází, její politické situaci, bordelech, ekonomice, Bradavicích, mudlech a prašivejch Nebelvírech.

„Jedna osoba... Snažil jsem se jí zabít, ale nevyšlo to. Tedy. Zabilo to mě. Překáží mi. Dvakrát mi zabránil přijít zpátky mezi živé. Dvakrát! Je to osina v zadku!“ Vykřikoval Voldemort. Salazar seděl dál na židli a prohlížel si své pečlivě zastřižené a zapilované nehty. „A jak se jmenuje?“ Zívl. „Harry James Potter! Dědic Godrika Nebelvíra, ale bohužel už i Váš...“ Při jméně Godrika sebou Salazar trhl. „Coooooooo??????? Jak to??????? Nemůže být jak můj tak Godrikův! To neni možné!“ Protentokrát to byl on, kdo rozhořčeně přecházel po místnosti... Jen s tím rozdílem, že on tiše nadával na Godrika. „No. Ono to je tak: Rodina Potterů je v dědičné linii s Godrikem Nebelvírem. A jak jsem se ho snažil zabít... Přeneslo se na něj i Vaše dědictví. Já jsem totiž vaším dědicem...“ Salazar na to nijak nereagoval a hleděl do zdi. „Musím se s ním setkat!“ Prohlásil a otočil se na Voldemorta. „Nějak to zařiď! Je mi jedno jak! Hlavně rychle!“

 

+++

 

Brumbál přecházel po své pracovně. Právě dostal dopis, kde mu jeden učitel nabízel, že bude učit Obranu proti černé magii. Pravda. Měl velmi slušná hodnocení. A učitel obrany tento rok... eh... mno... byl větší ňouma než Lockhart.  A ještě  ke všemu šílený sklerotik. Jak že se jmenuje tenhle... Sebastian Elate Inborn... Zajímavé jméno. Elagantní a čišící sebevědomím. Jen aby to nebyl druhý Lucius Malfoy. To by Bradavicím chybělo. Další sex symbol by hrad už neunesl. Ředitel pokrčil rameny. Horší to být nemůže...

 

+++

 

„Si ze mě děláš prdel, Voldemorte?!! Já a učitel OBRANY PROTI ČERNÉ MAGII?! To byl vždy, ale VŽDY ten pitomej Godrik.“ Rozohnil se Salazar a přecházel po místnosti. „Obrana je na nic! Černá magie je něco nádherného, podmanivého, pulzujícího, vzrušujícího, skvostného...“ Pro změnu se začal rozplývat... „Už aby byl pryč. Začínám rozumět ostatním zakladatelům...“ pomyslel si Voldemort, zatímco pozoroval Salazara Zmijozela,  jak slintá – a to doslova – nad černou magií.

„Dobře,“ zastavil se najednou černovlasý muž. „Souhlasím. Je zbytečné dělat scény.“ Voldemort měl nutkavý pocit otočit se a praštit hlavou o zeď za sebou. Třeba bude rána natolik silná, že omdlí a nebude muset černovlasého elegána poslouchat.

 

+++

 

Brumbál čekal za své pracovně. Na bidýlku seděl fénix. Na zdech vyseli jeho brebentící předchůdci. Byl připravený na vše. Zemětřesení, potopu, nájezd Voldemorta i objevení slušivých tang v růžové barvě, které nosila Minerva, v pokojích profesora Snapea. Ale pletl se. Byl připraven na vše. Skoro na vše. Kromě jediného. Svého budoucího učitele Obrany proti černé magii...

Hodiny odbily dvanáctou.

Na schodech se ozvaly dunivé kroky.

Brumbál se napřímil v křesle.

Kroky se blížily.

Dveře byly rozkopnuty.

A v nich stál muž, ze kterého doslova a do písmene sršel sex-appeal. Dokonalá postava. Oválný obličej, černé, vlnité a do culíku svázané vlasy, jejichž neposlušné pramínky vykluzovaly z gumičky a rámovaly bledou tvář. Muž na něj upřel dvě šedomodré, inteligentní oči. Červená ústa se zvlnila do mírného úsměvu. Byl oblečený v šedostříbrném, ornamenty zdobeném a až po kolena dlouhém kabátci, zpod něhož vykukovala smaragdově zelená košile. Bílé,  upnuté kalhoty zvýrazňovaly jeho vypracovaná stehna. To celé doplňovaly  vysoké šněrovací boty černé barvy. Na špičkách byl ještě sníh. Musel pospíchat...  

Brumbál vstal a napřáhl ruku. „Vítejte, pane...“ Brumbál se zarazil. Mladý muž se usmál a ukázal tak zářivě bílé zuby. Vzal Brumbála za ruku. „Inborn. Sebastian Elate Inborn. Zapamatujte si to, stař... pane řediteli!“ Lehce se přeřekl Salazar Zmijozel a zuřivě si s ním potřásal rukou. Brumbál mu pokynul na křesílko naproti sobě, posadil se a pokoušel se nenápadným potřásáním navrátit krev do prstů pravé ruky. Mladý muž se zase usmál, sedl si a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Tuhle věž neznal...

„Kolik vám je vlastně let, pane Inborne?“ Optal se zvědavě Brumbál. Takže Bradavice nebudou stát dlouho... Tohle  zacloumá nejméně půlkou studentů a učitelský sbor bude za chvilku šilhat, jak po něm budou všichni koukat. Mladý muž se znovu usmál. Vybavoval si Voldemortova slova: „Usmívejte se! Hlavně se usmívejte! Brumbál je starý blázen a věří prakticky čemukoli!“ „Je mi dvacet šest let. Přesně 5. listopadu mi bylo dvacet šest!“ Řekl co nejnadšeněji mohl. Což až tak lež nebyla. Vypadal na třicet, když ho ten skrček mizernej Nebelvírskej... Eh. To sem nehodilo! Kouzlo ho ještě omladilo... On v tom byl nevinně! Brumbál se na něj také zářivě usmál. Salazarovi se začalo dělat špatně... Zvedal se mu žaludek... Můj bože! Ono se mu začalo dělat mdlo!

„Jste nějaký horlivý.“ Salazar dělal co mohl aby vypadal, že se hluboce stydí,  a zadíval se na koberec. Červenej a oplzlej... takovej nevkus! „Mno. Právě  jsem dostudoval a hrozně se těším až začnu učit. Moji profesoři sice říkali, že mě to za chvilku přejde, ale já jsem natolik naiv...tedy. Chtěl jsem říct nadšený, že chci co nejdřív přejít do praxe!“ Znovu se usmál. Jestli tenhle rozhovor za chvilku neskončí, tak vážně omdlí! Brumbál zase pokýval hlavou. Už se nadechoval aby si vyžádal papíry, které dokládaly jeho studia, ale ten mladý okouzlující muž mu  je strkal sám. Brumbál papíry přijal. Takhle nadšeného uchazeče o místo ještě neměl. Prohlédl si je. „škola čar a kouzel ve Švýcarsku?“ Salazar kývnul. „S nejlepším prospěchem v ročníku?“ Teď se snažil červenat. Vyšlo to. Ten dědek taky sežere všechno... „Pak akademie Barlow? Taky nejlepší výsledky!“ Mladík před ním se díval jinam a snažil se nečervenat. Místo toho sledoval fénixe. Fawkes pohlédl do jeho očí. Byly hladové – hladové po vědě, poznání, schopnostech a ještě něčem, co zůstalo skryto... prozatím.  Fénix měl najednou pocit, že místnost je plná černé magie, která se kolem vás ovíjí jako had. Had, který vás donutí, abyste ho opečovávali, a vy to slepě děláte, dokud neutáhne smyčku. Pták se zachvěl. Ledové oči se odvrátili a ten podivný pocit zmizel.

Brumbál byl pořád ponořen do papírů a výměny pohledů si nevšiml. Když zase zvedl zrak, tak mladík sledoval vzdálené Bradavické jezero. Před očima neměl však současné jezero, ale to, které vybudoval. Málo kdo věděl, že jezero bylo jeho dílo. Přeci jen pocházel z Východní Anglie. Tam byly bažiny a mokřady. Věděl přesně, jak to jezero postavit, aby vydrželo několik generací. Godrik a ostatní se mu tehdy smáli, že za tisíc let tu nebude... Ono však bylo a on taky... Ne! Dost už sentimentálních žvástů! Neni ženská, ani Nebelvír!

Ucítil na sobě pohled a nervózně se otočil. Brumbál se na něj přátelsky usmál. Pak se zatvářil rozpačitě. „Oh! Málem jsem zapomněl! Nechcete šálek čaje? Nic ostřejšího na zapití vašeho přijetí nemám…“

 

+++

 

Harry večeřel společně se svými přáteli ve Velké síni. Rozhlédl se. Dnes byl sál nějaký slavnostnější, dokonce i Krvavý Baron vypadal dnes nějak zářivěji. Zbroj se mu leskla – pokud se to tak dalo říct. Mezi holkama všech kolejí se šuškalo, že jedna z nich viděla na chodbě stát boha. A taky se povídalo, že hrad opustil učitel obrany proti černé magii. No. Snad se to všechno dozvědí dnes. A jestli ne, tak to taky nějak přežije. Sálem se ozvalo zašumění. K pultu před učitelským stolem přistoupil Brumbál a pokynutím ruky utišil všechen hluk ve Velké síni. „Drazí kolegové, milí studenti! Dovolte abych vám představil nového člena učitelského sboru! Učitele obrany proti černé magii. Je mladý, tak ho prosím hned nezničte!“ Několik studentů se zasmálo. „Jmenuje se Sebastian Elate Inborn a teď se ním můžete seznámit!“

Velké dveře se v tu chvíli otevřely a dovnitř vkráčel muž.

Vlastně...

To nebyl muž...

To byl bůh.

Jedna Mrzimorská studentka omdlela.

Procházel síní v dlouhém, tmavě zeleném hábitu. Šedivé nohavice mizely ve vysokých šněrovacích botách černé barvy. Čím víc se muž blížil k učitelskému stolu, tím rychleji Harrymu tlouklo srdce. Začínal si všímat i detailů. Zelený hábit byl protkaný stříbrnými nitkami. Obličej, orámovaný černými dlouhými vlasy.Harrymu se hromadily sliny v ústech. Ten muž, který kráčel středem Velké síně, jakoby se stal jejím středem – a nejen jejím, ale i Bradavickým. Zlehka nakračoval. Jako velká kočka. Pohledem přejížděl přes studenty kolem sebe. Harrymu se zrychlil dech, když mladý muž pohlédl na něj.... Měl neuvěřitelné oči. Temná modrá s jemným šedým nádechem. Harry ucítil magii kolem něj. Pulzovala. Žila. A byla neuvěřitelně silná. Harry zamrkal. Takhle silnou magii ještě necítil. Tedy ano. Když Voldemort či Brumbál čarovali a on stál poblíž.. ale tenhle muž byl v naprostém klidu. Jen šel... Zachvěl se. Ale tentokrát to nebylo vzhledem muže, nýbrž jeho mocí. Oba se podívali jinam.

Muž prošel kolem a Harry ucítil závan divoké růže...

Další studentka šla k zemi. Tentokrát Nebelvírská.

Harryho tváře se zalily červení. A nebyl jediný...

 

Muž došel až ke schodům. Mírně si povytáhl hábit, aby nezakopl. Ron mu tiše šeptl do ucha: „To by byla prdel, kdyby zakop!“ Hermiona po něm střelila pohledem. Kamarád okamžitě zmlknul a dál znuděně sledoval nově příchozího.

Podal si s Brumbálem ruku.

Usmál se.

Harry pocítil se znovu rozbušilo srdce. „Sem v prdeli...“ bylo to jediné, na co dokázal pomyslet. Věděl, co ten pocit v srdci znamená. Tohle cítil, když byla na blízku Cho. Ale tohle NEBYLA Cho! Tohle byl chlap! Kurva fix!!!!! A strašně sexy chlap... Oh My God!

 

Mladý muž se otočil čelem do Velké síně.

„Děkuji za to, že jsem dostal šanci pro... eh... učit v Bradavicích! Je to úžasný pocit, být tady. To mi věřte!“ Pohledem přejel Velký sál. Ty dvě studentky už vzkřísili. Marná snaha. Složily se znova. Salazar se ještě jednou oslnivě usmál. Ani sál se nezměnil... Lehce si povzdechl a přešel ke svému místu u profesorského stolu. Seděl vedle... ježiš. Jméno. Jo! Severuse Snapea a Minervy McGonagalové. Snape prý usiluje o místo učitele obrany proti černé magii léta... A ta stará rašple mu začala líst na nervy už ve sborovně. Pořád se ho ptala jak se mu tu líbí... Jak by se mu tu mohlo nelíbit, když ten hrad stavěl! Jen chybka byla, že neměl svoje pokoje... Chí! Ale on je dostane. Jsou zapečetěné a nikdo kromě něj neví, kde vůbec jsou. Hahaha. On je Zmijozel. Salazar Zmijozel. A na něj NIKDO nemá. Ale musel uznat, že kolektiv je tu celkem pěknej. Chjo. V jeho dobách byl rád, že potkal kohokoliv se všemi zuby. A nesměly bejt černý! Teď? Och. Nedá se to srovnávat. Zvlášť ho upoutal takovej hezkej černovlásek... Zelený kukadla... Brejličky, bez kterejch 100% bude vypadat líp... Lehce červené tváře a dokonce byl  jako jedinej schopnej poznat rozsah jeho magie. Moc dobře si všiml, jak se klučinovy zorničky stáhly překvapivým objevem. Mělo to jen jedinou vadinku.

Malinkatou.

Nepatrnou.

Scela pomíjivou...

Kdyby nebyl zakladatel Zmijozelu...

Ten kluk byl N-E-B-E-L-V-Í-R! To není fér! Konečně viděl někoho ucházejícího a on to byl Nebelvír... Ježiši!

 

Večeře probíhala ... Eh. V klidu asi ne. Několik studentů – ano. Studentů. Nejen studentek – se málem udusilo, když na ně pohlédl učitel obrany proti černé magii. Ostatní si mezi sebou ne zrovna šeptem vyměňovali názory o jeho postavě, očích, vlasech a místech, kam ani slunce nesvítí... Ehm. Teď zrovna. Harry střídavě poslouchal Rona a jeho kletby na hlavu nového profesora, nebo ódy chvály od Parvati a Levandule na tutéž osobu...

 

+++

 

Harry se neklidně převaloval ve své posteli v Nebelvírské věži. Pořád měl před očima oválný obličej s modrošedýma očima.

Převalil se napravo...

Nalevo...

Záda.

Břicho. Och. Jak se proboha dostal do téhle polohy?! Živě si dovedl představit,  co se v téhle poloze dá dělat. Jako by cítil ty pevné paže, které si třásly s Brumbálovýma, jako by cítil vůni divoké růže, kterou voněl ON...

Takhle neusne!

Zřetelně cítil, jak se mu krev žene dolů do slabin. Hlasitě si odfrkl. Musím myslet na něco nechutného! Ok. Tentokrát padl za oběť Hagrid. O prázdninách ho jednou viděli do půl těla nahého. Měli štěstí. Nahý byl od pasu nahoru... kdyby od pasu dolů... raději ani nepomyslet!

Přetáhl si polštář přes hlavu. Vzrušení bylo pryč – zatím. Jen aby přišel ten spánek... Jen zavřel oči a už zase cítil ty ruce.

„KURVA!“

 

 

 

 

 

 

Konec první kapitoly!

 

Poznámka autorky:
Salazar měří 187,5 centimetrů xD Tak.

Jinak Salazar se nechává nazývat Hadím králem ... alias big boss snake nebo king snake. Vyberte si :D Pardon... Mám MOC veselou náladu xD
Jméno Sebastian Elate Inborn
... To není to jméno rozkošné? Vymyslely jsme ho s Redmoony... Eh. Redmoony vymejšlela a já jen kejvala :D
Elate - hrdý
Inborn – čistokrevný

TOHLE NENÍ konec. Teprve se rozjíždíme! :D

 

+Akademie Barlow je převzatá z povídky Milovat tě je nevděčná věc (ale někdo to dělat musí)  ) od Aradie. Přeloženo Taťánou Orlovskou a Májou.

 

Beta-read: Redmoony. THANKS

Poslední komentáře
15.07.2013 16:02:40: moc krasne, ctu tu prvni kapitolu uz ponekolikaty a porad cekam jestli se objevi dalsi dil, ale ono ...
20.03.2013 16:26:06: je to nádhera, ale je velká škoda že je jenom první díl a není pokračování. byla by zábava to číst....
16.05.2012 22:00:19: ACH MŮJ BOŽE!!! To je taká smůla, že už nepokračuješ v téhle povídce, je prostě úžasná
18.03.2012 11:18:55: skvělá povídka a těším se na pokračovánísmiley${1} teda doufám že nějaké bude
 
Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout. - L. de Crescenzo