Slash and Shonen-ai

Tam kde se snoubí země s nebem

mimo téma

Lidé

Útěk jedné zoufalé duše...Nebudou nakonec ty duše dvě?

Děkuji Redmoony za beta-read <3

Na osamělé lavičce v opuštěném parku seděl chlapec, jenž se otřásal vzlyky. Kolena tiskl k bradě a po tvářích mu stékaly slzy. Někde v dáli se ozvala sekačka na trávu. Chlapec propadl v ještě tišší, zato bolestnější zoufalství a po tvářích se mu začaly kutálet s ještě  větší intenzitou slzy o velikosti hrášku. Připadal si neskutečně osamělý. Jeho láska byla několik tisíc kilometrů daleko. Ten jediný, kdo ho ještě měl alespoň trochu rád.

Vzpomínal, jak se vlastně dostal do tohoto stavu.

 Rodiče.

Jeho rodiče ho nařkli že jim lže. Nevěděl, v čem by jim lhal. Ale oni si zarytě trvali na svém. To už nebyly ty milující osoby, za kterými chodil, když ho něco bolelo. Tohle byli Lidé.

Lidé, kteří jsou jako dravá zvěř. Když jsi v úzkých, tak tě do nich zaženou ještě víc. Donutí tě zoufat.

  Lidé nemají právem označení Páni tvorstva. Jsou to ty nejhorší zvířata, která kdy žila. Když je jedno zvíře v úzkých, ostatní mu pomůžou. Jsou přece smečka. A lidé? Ti se od ostatních odvrací, posmívají se a dělají to ještě těžší, než to je.

  Lidé jsou horší než jakékoliv zvíře, to totiž ublíží jenom na těle. Člověk může ublížit jak na těle tak na duši. A rána duši je vždy horší, krvavější a hůře a déle se hojí-jestli se vůbec zahojí.

  Podíval se vzhůru. Měsíc už vyšel.Tak jako vycházíel miliony let předtím a ještě miliony let bude vycházet. Jestli ho Lidé nezničí, neodstraní, nevymažou. Lehký vítr ho pohladil po tvářích

    smáčených slzami.

  Když člověk zradí sám sebe, bolí to, ale když zradí lidi kolem něj, které znal, důvěřoval jim, miloval je a trochu je nenáviděl, je to horší než dýka v srdci. Dýka totiž tvé trápení ukončí. Nadobro. Lidé ne. Připomínají ti to den co den. Ať jdeš kamkoliv, vždy se najde někdo kdo potvrdí to co si myslíš-že lidé jsou nepoučitelní, hrubí, škodolibí a bezohlední.

 Pohlazení větru se stávalo čím dál tím mrazivější a tak si přitáhl hnědou bundu blíž k tělu. Povzdechl si. Jedinou útěchou byla knížka, kterou držel v ruce, když utekl. Teď ji měl položenou vedle sebe a ona vyčkávala, kdy ho bude moc potěšit, rozesmutnit nebo donutit začít věřit, že v knížkách není pravda. Ano. V knížkách se obvykle vypraví, ať si lidé dají pozor na bezcitná zvířata, která vás mohou sežrat, na zvířata, která vás mohou udupat, utopit, otrávit nebo jinak zabít. Tak proč se všude dává před tyto věci slovo zvířata? Proč ne lidé? Ti udělají to samé s ještě  větší radostí a  chutí. Zvířata loví jen když musí nebo se cítí ohrožena.

Lidé to dělají kdy a jak chtějí. Dělají to ze zábavy. Přijde jim zábavné, že můžou někoho zničit a dovést ho k slzám.

Proč vždy všichni obviňují jednotlivce, že udělal to či ono? Ten člověk za to nemůže. Prostě to viděl kolem sebe a myslel, že je to tak správně, že se to tak dělá. Za to nemůže člověk. Můžou za to lidé. Lidé, kterým věřil, kteří mu tvrdili, že je to tak správně.

Skoro se divil, že se ještě nepozabíjeli.

Lidi nejsou všichni stejní...to věděl. Ale kde jsou ti správní, kteří obhajují svět, že je takový?

Kde jsou, když člověk potřebuje slyšet, že to udělal špatně jen kvůli lidem, které poslouchal? Kde je ta němá útěcha, když takového člověka uvidíte? Nikde. Když je potřebujete, jsou vzácné zboží.

Chlapec na lavičce se nevesele uchechtl. Slzy už přestaly téct a zbyl jen smutek.

Najednou někde za sebou uslyšel tiché a žalostné mňouknutí. Zvedl se z lavičky, vzal knížku a zamířil směrem, kde tušil živého tvora. Našel ho v celku brzy. U ušmudlané krabici od bot bylo malinkaté černé kotě, které se třáslo zimou, vyčerpáním, ale pořád se drželo vzhůru ze strachu, co se mu stane, když zavře své očička.

Chlapec nad ním stál bez hnutí hezkých 10 minut. Kotě k němu upíralo očka a prosilo ho, ať něco udělá. Cokoliv. Chlapec se zklonil a vylovil maličké kotě z krabice. Přidržel si ho před očima a přemýšlel, co s ním udělá. Nakonec ho k sobě přivinul a knížku strčil do podpaží.

Tiše na kotě promluvil: „Tak co? Necháme se znovu zklamat lidmi, kterým věříme jen pro jednu pomíjivou chvilku štěstí a důvěry?“ Kotě jakoby tušilo o čem mluví, zvedlo hlavu a tiše mňouklo. Chlapec se usmál a přivinul kotě ještě blíž. Kotě zapředlo a užívalo si přítomnosti svého nového páníčka.

    Proč se nenechat zklamat znovu? Třeba to bude bolet o trochu míň a oba budou mít někoho, kdo je nezradí. Nejen oni sami a jejích já, ale někdo v něčem, v čem získal oporu, když tomu druhému bylo stejně. Teď měl kotě a kotě jeho. Tak. Může zase mezi lidi, jejich posměšky, ponižování, milá slova, urážky a mezi ně samotné.

Chlapec se podíval na krabici, ve které kotě bylo. To udělali Lidé.

 Ach. Možná....možná jsou lidé i zvířata snad....

14.jpg Kind Anime Boy petting kittens in the rain image by animal_lover2810

 

Poslední komentáře
01.06.2008 01:32:47: lidi nejsou zvířata...lidi jsou svině..tohle by zvíře nikdy neudělalo, takovýhle věci dělaj jen lidi...
01.05.2008 18:42:40: To bylo, to bylo... Ani nevím, jak to popsat. Má to hloubku a k tomu ta hudba. Udělalo to na mě doj...
 
Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout. - L. de Crescenzo