Slash and Shonen-ai

Tam kde se snoubí země s nebem

slash

Kráska a zvíře

Fantom: Harry Potter
pár: SB/SS, LM/RL, (het) JP/LE
Děj:
Sirius Black se chce dvořit Severusovi ale neví jak na to. Což je divé, že největší svůdník na škole neví jak svést svou lásku. James chytá Lily a Lucius „uplácí“ Remuse dárky. Prostě škola na spadnutí. 
Kráska a zvíře

 

 

Název: Kráska a zvíře
Kniha: Harry Potter
 
Doba konání: ještě před 1.dílem na škole. 6. ročník a (Lucius) 7. ročník 
 Ž
ánr: slash
Věková hranice: 12cti let
Postavy: Severus Snap, Sirius Black, James Potter, Remus Lupin, Lily Evensová, Peter Pettigrew, Lucius Malfoy
Páry: Severus+Sirius, Lily+James, Lucius+Remus
O co jde: Sirius Black se chce dvořit Severusovi ale neví jak na to. Což je divé, že největší svůdník na škole neví jak svést svou lásku. James chytá Lily a Lucius „uplácí“ Remuse dárky. Prostě škola na spadnutí. 
 Věnováno: Yamato

   

 

„Ale notááák Dvanácteráku!“  Udělá na Jamse psí oči Sirius. Což mu jde docela dobře zvláště k jeho zvěromágské podobě. „Já tam s vámi nemůžu!“ James  se na něj podívá. Tentokrát to musí s tou jeho známostí být vážné, když odmítl i žertík na Filche. Ale co. I jeho Lily pořád uhání, že jestli nepřestane s těma blbostma tak s ním v životě nepromluví a už vůbec může zapomenou na jakýkoliv bližší styk na 10 metrů.  Zato Remus... Ten je volný jako pták. Sice jeho malý chlupatý problém mu dá občas zabrat, ale vždy když je po úplňku na ošetřovně i mimo ni tak dostává dárky. Jednou to byla kytice růží podruhé zas bonboniéra z Medového ráje a dál to už raději nesledovali, protože v hlavách si musí nechat místo i na ty jejich vylomeniny. O škole raději nemluvě. Jamse si odfrkl. „Když jinak nedáš Tichošlápku.“ A ponořil ze zpět do učení. Tedy... Spánku. Byli totiž na hodině Dějin. Jako o jediné hodině, při které si mohli bez problémů promluvit o problémech, plánech, blbostech a nebo jako obvykle – prospat se. Sirius si ulehčeně oddechl a sesul se hlouběji do židle. Tak tohle má za sebou. Před měsícem se mu kluky – tedy spíš Jamse – podařilo přemluvit aby jeho lásce nezkřivili ani vlásek. V případě Dvanácteráka to bylo dlouhé vyjednávání ale nakonec zabrala stará dobrá otázka: „A schválila by to Lily?“ Samozřejmě, že by to neschválila, takže ani James to nesmí udělat. Tedy. Nic co by se Lily nelíbilo. S Peterem to bylo jednoduché jako facka. Kam jde James jede i on. Kromě několika vyjímek, že. A s Remusem... Ten to přivítal, jako to že konečně dostal rozum zatímco on přivoněl k rudým růžím, které právě přinesla sova. Všichni by rádi věděli kdo že to jejich vlkodlakovi posílá milostná psaníčka a podobně ale samotný Remi to nikomu nechce za Boha říct. No nic. Oni na to přijdou... Sirius začal znuděným pohledem jezdit po třídě. Samozřejmě, že nebyl znuděný ale musí přeci vypadat nenápadně, když pozoruje svou novou oběť, ne? Psala si poznámky asi jako jediný... Tedy. Remus si je také psal ale to je vedlejší. Dlouhé černé, rovné kadeře mu spadali do tváře. Tak rád by k nim přivoněl... Ale nemůže. Tedy. Zatím nemůže. Jeho miláček asi vytušil, že se  na něj někdo dívá  a zvedl hlavu. Sirius si až přiliž pozdě uvědomil, že by se měl podívat někam jinam. Než se nadál už se topil v těch překrásných temný hlubinách. O něm stokrát můžou říkat, že má hezké oči ale Severus ho daleko předčí. Temné hlubiny překvapeně zamrkali. Blacka tedy nečekali. Severus zavrtěl hlavou a dál se věnoval výkladu profesora, který kolem něj zrovna proplachtil. Sirius se pro sebe usmál. Musí vymyslet plán jak Severuse dostat. Prostě musí. A začne s tím hned teď!    Po hodině (hodina přeměňování) „Ale. Ale. Pan Black zdá se, že nedává pozor!“  Oznámila profesorka McGonagallová, která se tyčila nad ním jak maják. Sirius zamrkal. Právě v duchu přemýšlel o 103 plánu jak zbalit Severuse. Tenhle byl asi zatím nejlepší. Snad. Skládal se z... „Blacku!!!“ Přerušila – zase – jeho myšlenkové pochody profesorka. „Ubírám Nebelvíru 10 bodů a jestli neprovedete kouzlo tak Vám přiložím i trest s panem Filchem!“ Tak takhle to dál nepůjde... „Ano paní profesorko.“ Odpověděl a než McGonagallová mohla něco odpovědět zazvonilo. Sirius se pro sebe usmál a vzal to úprkem ze třídy. Samozřejmě s učebnicemi v ruce.

 

V knihovně ( 30 minut později)

  

 

Další den ráno (je sobota) Právě se rozvaloval na pohovce ve společenské místnosti. Musel vypadat docela dobře, protože děvčata, která šla na snídani po něm pokukovala víc než je zdrávo a zasněně mu přáli: „Hezký ráno.“ Tím Sirius došel jen k jednomu faktu. Ženský jsou divný. Zato Severus... Jeho myšlenky přerušila jeho kořist. Remus. „Moony!“ Zavolal na přítele a dával si pozor aby vypadal naprosto nevinně. Hnědovlasý mladík se na něj otočil a změřil si ho svými oříškovými oči. Ale nic nenašla za past a tak si k Siriusovi přisedl nic netuše.

   

Konec!

„Víš já potřebuju něco zjistit...“ Začal opatrně a šel raději oklikou. „Jestli chceš pomoct s nějakým domocím úkolem tak ne. Máš ho dělat sám. A bez mé pomoci!“ Odpověděl Moony a začal se zvedat. Tohle Sirius naprosto očekával. „To není do školy.“ Remus se na něj s nakrčeným obočím podíval a dal si ruce na prsa. „Potřeboval bych heslo do Zmijozelské ložnice.“ K čertu s oklikami! „A to jako proč máš dojem, že ho znám?“ Povytáhl jedno obočí vlkodlak. „Protože s nikým ze Zmijozelu chodíš, ne?“ Sirius pomalu ale jistě zatloukal hřebíček do Remusovi rakve. Podle toho taky Moony vypadal. Mírně pobledl a lehce se naježil. „Jak to víš? A vlastně víš s kým chodím?!“ Optal se ho a nevědomě se postavil do bojového postoje. „Samo, že vím s kým spíš. Přece s princem Zmijozelu a celého hradu. Luciusem Malfoyem a jak to vím? Příště si na chodbách dávejte větší pozor.“ Odpověděl a sledoval reakce kamaráda. Ten se těžce nadechl a vydechl. „Dobrá. Heslo je,“ Naklonil hlavu na stranu Remus a Sirius dal do pohybu všechny mozkové buňky. „Vládne Zmijozel.“ Sirius se zamračil. Myslel, si že Zmijozelové mají větší představivost. „Dík a dobrou snídani.“ Prošel kolem něj a vlepil mi pusu na tvář. Remus se za ním otočil a potichu mu zašeptal do ucha. „Tak hodně štěstí při lovení Severuse, Siriusi.“ Zašeptal a otočil se na odcházející ho kamaráda. Ten se zastavil uprostřed pohybu. „Jak..“ Nedokázal to ani vyslovit. „Mám dvě oči a „kamaráda“ ve Zmijozelu, přítelíčku. A teď už syp za svou láskou nebo se Severus nedočká.“ Usmál se a strčil Siriuse portrétem. „Eh...“ Oklepal se jako pes (což vlastně je) a vydal s směr věž Zmijozela. „Sklepení... Proč má Zmijozel vchod do věže ve sklepení?“ Otázal se Sirius chladných stěn kolem sebe. Konečně došel ke vchodu do té „zakázané“ věže. Do věže kde přebýval jeho miláček už skoro 6 let. Stál před obrovskou sochou Zmijozela. Sirius musel uznat, že v téhle chodbě ozářené jenom svíčkami vypadal bývalí zakladatel majestátně a člověk skoro čekal, že ho za něco pokárá. „Vládne Zmijozel.“ Řekl a socha se odsunula a on uviděl místnost skoro tak velkou jako Nebelvírská společenská místnost. Jenom s tím rozdílem, že tady bylo vše chladnější. I oheň vypadal, že spíš studí než hřeje. Otočil se k schodišti a vykročil po něm. Dokonce se přistihl, že se modlí aby nikoho nepotkal. Konečně dorazil ke dveřím na kterých bylo napsáno: 6. ročník Severus Snape a ještě zbývající dva studenti ale ty Siriuse moc nezajímali. Otevřel dveře a v mžiku se proměnil do své psí podoby. Předci jen. Jako pes je nenápadnější než jako Nebelvír ve Zmijozelské ložnici. Jedno velké medvědovité zvíře docapkalo k jednomu z lůžek. Postel nebyla zakryta na jednom místě a dovolila tak Siriusovi vklouznout dovnitř. Váha medvědovytého psa udělala jediné možné a to že se lehce propadla. Chlapec na postely zamrkal a jakmile si všiml obrovského psa asi minutu na něj tupě zíral a když mu konečně došlo, že má v postely psa tak se pes proměnil na Siriuse Blacka. Sirius viděl jak se Severus nadechuje aby zakřičel tak ho raději políbil. Nejdřív lehounce. Jako peříčko. Ale když po chvíli ucítil jak ho Severus objal kolem ramen a vpustil ho do té úžasné jeskyně plné vůně vanilky lehce zasténal. Pozadu nebyl ani Severus. Jen co se od sebe odtrhly udýchaní jako po maratónu tak se podívali tomu druhému do očí. „Proč jsi tady?“ Optal se tiše Severus ale nespouštěl Siriuse. Sirius se podíval do těch nádherný hloubek pod sebou. Jemných, krásně voňavých vlasů, které mu spadali na ruce, které měl kolem Severusova krku. „Protože tě miluji.“ Odpověděl a znovu políbil svůj poklad. Severus tentokrát spolupracoval od začátku až ke konci. Skončili znovu udýchaní a oba se lehce smály. „Severusi nechceš na...“ Ozval se hlas ode dveří ale vzápětí umlkl jako kdyby věděl co se děje za těžkými závěsy postele.  Ten hlas byl samozřejmě Luciusův. „Tak já nebudu rušit.“ Oznámil princ Zmijozelu a tiše ze zahihňal a bylo slyšet jen jak dveře se zavřely a někdo řekl tiché kouzlo na odhlučnění. Zamknou si musím asi sami. Severus i Sirius se naráz rozesmáli. Tak tohle nečekali ani jeden. Sirius se chvilku díval jak se jeho kráska směje v jeho náručí. Krásný zvonivý smích.... „Severusi...“ Nebelvír se pokoušel upoutat pozornost Zmijozela a podařilo se mu to na poprvé. „Vydržíš to se mnou?“ Optal se se zatajeným dechem a čekal na odpověď. Severus si ho prohlídl odshora dolů. Krásné skoro tmavě modré vlasy měl Sirius stažené do culíku dozadu. Tmavě modré oči, barvy rozbouřeného moře na něj hleděli s nadějí. Bílá košile byla již trochu pomuchlaná. Černé kalhoty, které až hříšně upnutá na stehnech jen zvýrazňovali svaly na nohou. Bože. Kdo by Siriuse nechtěl? Podíval se naopak na sebe. Seděl pod Siriusem v bílé košily se zeleným lemováním a jeho vlasy byli úplně rozcuchané. To si pro tohle vyznání nemohl vybrat lepší chvíli než sobotu ráno?! „No...Já...Se pokusím.“ Odpověděl Severus a zadíval se na svůj už protějšek. Výraz, který nabyl Siriusova tvář si Severus bude pamatovat snad už do konce svého života. Nejdříve se rozsvítil jako vánoční stromeček a pak ho objal. „Miluju tě. Miluju Severusi. Pamatuj si to.“ Milovaný se jen usmál. „Budu.“ Sirius ho náruživě políbil na rty. Chtěl pokračovat dál aby neskončili jen u líbání ale Severus ho zastavil. „Říkal si že se mnou chceš chodit, ne?“ Optal se a akorát, když chtěl Sirius odseknou nějaký nepěkný výraz zastavil ho Severusův prst na jeho rtech. „Pššš. Nikam nespěcháme. Dnes ani zítra. A máme požehnání Luciuse. A můžeme začít snídaní. Třeba...“ „V komnatě nejvyšší potřeby!“ Zvolal radostně Sirius a Severus jen kývl na souhlas. Když to nevypadalo, že se Sirius nehodlá zvednout z něj aby se mohl obléct tak ho jemně ale nemilosrdně zchodil z postele. „Promiň ale ty jsi narozdíl ode mně oblečený takže.“ S tím zatáhl i tu malou škvírečku, kterou tam měl a pak bylo slyšet jen tiché zašeptání kouzla a mírný záblesk. Ven vyšel perfektně učesaný, oblečený Zmijozel a u nohou postele měl velkého psa. Sirius uvážil, že to tak bude nejlepší. „Tak jdeme?“ Optal se Severus ale to už velký pes vyrazil ke dveřím a zaštěkal. Severus se rozesmál a následoval psa. Dorazili před velkou stěnu. Severus se zastavil a pozoroval jak se nyní normální Sirius zvedá z podlahy a třikrát přechází kolem zdi. „Co to...“ Nedořekl, protože se asi uprostřed stěny objevili dveře. „Prosím.“ Otevřel dveře Sirius a galantně nechal projít nejdřív Severuse a pak je za nimi zavřel. V místnosti to vypadalo jako v zimní zahradě. Na stole byla káva, čaj, toast, marmelády, vajíčka a všechny různé další pochutiny. Severus e otočil na svého společníka a ten ho usadil již ke stolu. Sirius se na něj usmál. „Dobrou chuť miláčku.“ Popřál a zakousl se do vajíčka a k tomu si přihrnoval vajíčko namněko. „Víš co mě napadlo Siriusi?“ Otázal se když už měli skoro půl snídaně za sebou. Tázaný jen zakroutil hlavou a napil se čaje. „Že si vlastně můj pes.“ Sirius k němu zvedl oči. To je skoro jako ta pohádka. „Já jsem tvoje zvíře a ty jsi moje kráska. Kráska a zvíře...“ Vypustil svoje myšlenky ven a Severus na něj překvapeně zamrkal. „Mno... Možná ano, ale...“ Nestačil doříct, protože to už měl na rtech přisátého Siriuse.

 

  

   To snad né. Co on proboha by dělal v knihovně? No předci hledal svůj poklad.  Ten byl právě zahloubaný nad jednou z mnoha knih, které měl na stole o lektvarech. Měl v ní zabořený a na kus papíru si něco poznamenával. Úkol to nebyl, protože ten dělal včera. Netřeba dodávat, že ho Sirius sleduje už měsíc. Chlapec za stolem si povzdechl, sloužil knihu, ostatní poslal do regálů kolem sebe a odešel. Sirius to sledoval. Pak až si byl bezpečně jistý, že ho Severus nenachytá při sledování pomalu odešel od svého stanoviště. Šel pomalu chodbou. Nikam nespěchal. A kam by měl? Byla sice hodina po večerce ale nikdo neměl šanci ho nachytat a jeho poklad je už dávno v ložnici pod peřinou. Musí si nějak zařídit aby se dozvěděl heslo do Zmijozelovi věže. A jak jinak než ve své zvířecí podobě. Snad se ho jeho kráska ujme. Jak tak Sirius přemýšlel zaslechl na jednou kroky. Snad to není nějaký profesor... Ale v tu chvíli si uvědomil, že kroky jsou dvoje a doprovází je mírný vánek slov. Black se schoval do nejbližšího výklenku a čekal. Zrovna se zastavili u výklenku kde se schovával Sirius a začali se tiše hádat. „To nemyslíš vážně!“ Zašeptal chlapec a otočil se na svého společníka. „Ale samozřejmě, že myslím miláčku.“ Odvětil druhý. Sirius měl co dělat aby nezalapal po dechu. Vždyť to byl Remus a Lucius Malfoy! Co ti dva... A najednou mu to došlo. To Malfoy je ten tajný obdivovatel jeho vlkodlačího přítele! Ale ví o tom. Na to dostal odpověď hned po jeho myšlenkové otázce. „Nemůžeš se mnou jít do Chroptící chýše, když budu vlkodlak! Něco by jsem ti udělal a to bych si neodpustil, nikdy!“ Odrazoval Remus Luciuse od jeho plánu. „A proč ne? Jsem v posledním ročníku a je to možná můj poslední rok volnosti, než mě zapřáhne dědictví Malfoyů. Dovol jenom jeden úplněk!“ Remus zavrtěl energicky hlavou a Lucius ho chytl za ruce a jednu po druhé políbil. „Dobře víš, Luciusi, že ti patří každá noc kromě úplňku! Nemůžu ti to dovolit. Né kvůli sobě ale kvůli tobě! Prosím odpust a dobrou.“ Skončil a chtěl se Luciusovi vytrhnout. Ten si povzdechl a sevřel svého vlkodlaka v náručí. „Tak dobře vyhrál si.“ Remus se přestal snažit se Luciusovi vykroutit a také si oddechl. „Takže mě pustíš?“ Optal se a díval se Luciusovi do očí. „Ne.“ Jasná odpověď.  Vlkodlak překvapeně zamrkal. „Neříkal si mi náhodou, že mi patří každá noc mimo úplňku. A pokud vím... Dnes úplněk není.“ Ale to už šeptal do rtů svého vlkodlaka. Ten se po skončení polibku mírně zasmál ale to už ho Lucius táhl prázdnou chodbou pryč. Sirius vykoukl z výklenku. Tak to měl tedy kliku. Kdyby na něj jeden z těch dvou přišli... No... Jediná možnost by byl zběsilý útěk do divočiny. Ještě uslyšel vzdálený smích a i on se vydal do ložnice. Jen s tím rozdílem, že jeho láska byla na druhém konci hradu. Zrovna, když říkal Buclaté dámě heslo tak ho napadl byrylatní nápad na získání hesla. Sice si to neobejde bez nějakého pohlavku a nadávání ale bude mít klíč k bráně za nichž je jeho milovaný.
Žádné komentáře
 
Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout. - L. de Crescenzo