Slash and Shonen-ai

Tam kde se snoubí země s nebem

Harry Potter a dědictví krve

7. kapitola: Zvraty nečekané i očekávané

Ve dveřích byla vidět jen obrys postavy. Světlo na chodbě to znemožňovalo. Takže tady buď někdo umí myslet nebo nechce abych ho viděl. Řekl si v duchu a postavil se. Postava na něj shlížela ze shora. To neměl rád. Upřel ne něj oči. Byli rudé. Aha. Takže můj „milý“ hostitel se mě zase ráčil navštívit. Tyhle myšlenky dřív nemíval než ho strčili sem. Zajímavé…„Ale, ale. Že by sis mě nevšiml?!“ Hlas lorda Voldemorta se rozezněl po sklepení. Eh. Je a nevšimnout si? To není možné. Ten dech by poznal… Jej. Kdyby mu tak viděl do hlavy… To by jsem se určitě pobavil. Ale neví kdo z nás dvou víc… Já vidět navztekaného Pána Zla nebo on mě vidět v křečích. Přes tvář mu přelétl stín. No určité je, že já bych se bavil na začátku a on na konci. Úžasné… Je tu jen měsíc a už se stal z něj takový pesimista? To mi by mamka nepoblahopřála.„Copak snad si se nezamyslel?! Cruciatus!“Velké křeče zachvátily jeho tělo jako vir nákaza nebo hadí jed. Každá buňka jeho těla žádala o vysvobození. Jenže on nemohl. Prostě ne. Kdyby jen naznačil kde je sídlo královny, staletí jejího úsilí by byli zničeny. Ne to nemohl dopustit. „Tak co? Líbilo? Ne proto tu nejsem. Řekni kde je sídlo královny upíru. To tak. Zbavím tě té bolesti, která tě sužuje. Už nikdy nebudeš trpět, to ti slibuji.“ „Ano už nikdy nebudu trpět, protože budu po smrti. Tak to dá rozum ne?“  Někdy si říkám, že mám až příliš elánu. Voldemort se jenom ušklíbl. Je tu vidět kým byl vychován.                                                               

                                 ****      

Ostatní kolem ní ztuhli. Florián k ní rychle přiskočil a chytl jí za pravou ruky a stiskl ji. Najednou celou kuchyň ozářilo jasné bíle světlo. Všichni zavřeli oči. Čekali.Světlo najednou zmizelo stejným způsobem jako zmizelo. Znenadání.

Florián se podíval vedle sebe kde správně měla být jeho matka.Ale ta tam nebyla. Všechny pohledy přejížděli po kuchyni jako by doufali, že je třeba na skřínce nebo sedí na židli.Jenže nikde v kuchyni nebyla.

Brumbál se otočil na dvojčata. „Prohledejte celý dům od půdy až po sklepy. Chci alespoň zjistit jestli je stále tu.“

 Dvojčata se podívala na sebe zároveň a pohledy se domluvili. Kývli a rozeběhli se pryč z kuchyně. Jejich kroky byli slyšet. Běželi nahoru. Tak tedy začínají od půdy.Brumbál se otočil na Floriána. Ten sklesle seděl na židli a díval se na své boty. Nemohl si odpustit tu otázku. Musel vědět co se tady ksakru děje. Vždy věděl vše kde se co šustne. To už od školy. A najednou ani neví co se mu právě stalo před nosem. Smrdělo to černou magií ale taky trochu bílou. No od každé trochu.

„Co se tu děje pane Fontarisi? Chci i potřebuji to vědět,“ začal mírně Brumbál. Věděl, že na lidi se nesmí tlačit. A už vůbec ne na neznámé. Tušil jak by se mohl zachovat ale to jen díky výchovy jeho matky.„Já. Já Vám to říct nemůžu. Prostě ne. Nejde to. Vlastně jste u toho ani neměli být,“ řekl nešťastně Florián.

Brumbál jen zakroutil hlavou. Je mu jedno jestli u toho měl nebo neměl být. On prostě to vědět chce!„Ale to - “

„Ne Brumbále. Když někdo řekne ne tak to berte jako ne.“ Teď překvapivě zareagoval Remus.

Přišel blíž k Floriánovi a vzal jeho ruce do svých. Něco mu zašeptal a on mu též šeptem odpověděl. Remus se zamračil a zas Floriánovi něco řekl. Ten mu jen pokýval hlavou a nešťastně pokrčil rameny. To nevypadalo dobře.

Remus se zvedl a došel k Brumbálovi. Ten si ho prohlížel pohledem, který jasně říkal: Vyklop-to-hned!

 Hluboký nádech a výdech. „On neví kde je jeho matka….Má o ni strach. Tohle normálně nedělá. Vždy mu řekne kam de. Teď to neudělala. Muselo se stát něco vážného. Velmi vážného.“ Skončil Remus a v kuchyni zavládlo ticho.

V tu chvíli se dveře od kuchyně rozrazily a v nich stála dvojčata. „Kde nic tu nic,“ začal Fred a Goerd na něj navázal: „Od střechy až po sklepy nic.“ „Tak a máme problém“ řekl Brumbál a taky se posadil na židli.                                                                       

                                       ***  

Dva kouzelníci stály naproti sobě. Oba zdvižené hůlky oba připraveni ihned k boji. Najednou se mezi nimi vytvořilo prudké světlo. A v něm postava ženy. Byla vysoká a štíhlá. Její světlé vlasy kolem ní vlály jako by byl vítr. Jenže. Žádný nebyl.Světlo zmizelo a žena zůstala.

Teprve teď si ji mohl Harry a Belatrix pořádně prohlédnou.

Měla na sobě černý hábit a vlasy měla v nějakém složitém drdolu. Její kůže byla bledá. Jakoby věčinu svého života se sluníčku vyhýbala. Podívala se nejdřív na Belatrix, pak její pohled putoval k Síriusovi, který byl stále v bezvědomí až se konečně podívala na Harryho.

Její pohled byl…no vlastně. Harry ani nevěděl jaké slovo pro to použít. Měkký? Ne. Jako by se dívala na člověka, kterého přijala.

Neuhnul pohledem. Nechtěl i něco v něm říkalo, že nesmí. Usmála se. Byl to úsměv matky, která se dívá jak její dítě dělá něco na co je pyšná. Udělala krok k němu. Dva. Už byla skoro u něj.

„Jmenuji se lady Andariel Alechandrieta Fontarisová,“ a podala mu ruku. Harry ji přijal a došel k závěru, že by se měl taky představit: „Harry James Potter.“ Jakoby okolní svět přestal existovat, když se jí díval do očí.

Jako by viděli vše ale přesto chtěli vidět víc. Jakoby byli staleté. Přihlíželi staletím nepokojů, válek ale i míru a lásky mezi kouzelníky i mudly. Ale ty časy byli pryč. Teď se v nich zrcadlila starost a její nejbližší. A překvapivě i o něho.

Najednou se prudce otočila a setkala se tváří v tvář Belatrix. „Proč tě sem tvůj pán poslal?“ Otázka chladná a přímočará. Vyžadovala odpověď hned teď a tady.

„Měli jsme přivést Pottera k němu. Víc nevím! Opravdu!“ Zakončila Belatrix hystericky. Pomalu jí totiž docházelo kdo to vlastně před ní stojí. A vůbec se jí to nelíbilo. „Dobrá, můžeš jít a vyřiť svému pánovi ať propustí někoho kdo mu nepatří a patřit nebude,“ řekla Belatrix a sledovala jí kamenným výrazem. Smrtijedka jenom přikývla a přemístila se pryč. Asi ke svému pánovi.

Lady Fontarisová se teď otočila k němu. „Ko je ten muž?“ Optala se a kývla hlavou k Síriusovi. „Můj kmotr Sírius Black“ Odpověděl jí a poklekl ke kmotrovi. Nevypadal na tom zrovna nejlépe ale smrt mu rozhodně nehrozila. Rána na hlavě krvácela ale nic vážného.

Najedou Harry ucítil jak mu škubá v jizvě. Pak se zhroutil v křečích na zem vedle svého kmotra. Bolest byla strašlivá. Miliony jehliček se mu jakoby zabodávali do celého těla. Ale také cítil, že ta bolest vlastně není jeho. Někoho jiného. Někoho na kom Harrymu záleží. Nebo záležet bude. Naposledy nad sebou uviděl lady Fontarisovou a pak cítil jak se propadá do hlubin tmy. 

Najednou se před ní objevil Voldemort. Blížil se k němu a on se Nemohl ani pohnout!

Už byl skoro u něj!

Ozvala se za ním hromová rána a Voldemort se otočil. Ta rána se ozvala za jeho zády. Harry se tam taky otočil a jaké bylo jeho překvapení co tam spatřil! 

Žádné komentáře
 
Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout. - L. de Crescenzo