Slash and Shonen-ai

Tam kde se snoubí země s nebem

Harry Potter a dědictví krve

6. kapitola: Good bye 2 část

   Musel vypadat hrozivě z pohledu Belatrix. Pomyslel si Harry. Ta se na něj dívala jako oběť  zabijáka s motorovou pilou. Jen on narozdíl od něho neměl motorovou pilu ale hůlku. Když nad tím tak uvažoval… Kdyby na něj použila třeba Silencio mohl by jí nanejvýš vypíchnout oko. To nebyla zas až tak zlá představa. 

    Uchechtl se. Belatrix sebou překvapeně škubla. Jak se na ni Potter díval jako na oběť.  Jako šelma čekajíc na chybu své kořisti. Ona byla ta kořist a to se jí nelíbilo v žádném případě. Vždy byla ten predátor. Ostatní se jí měli bát a né naopak. Už si začínala uvědomovat, že nad Potěrem jen tak snadno nevyhraje. A to jí štvalo taky. Spratek jeden hnusnej poctivej! Hůlka se v jejích rukách mírně chvěla. Ksakru!Harrymu se vítězoslavně zablýsklo v očích. Vyhraje nad ní!Síriusovi před očima kroužili ptáčci. Pěkně se mi motá hlava. Snad to brzy přestane.  

 

 

„Jak se jmenujete“ promluvila. Její hlas nebyl ani nepříjemný ani nenaznačoval, že vše je v pořádku. Prostě bezvýrazný hlas, kterému se prostě muselo odpovědět.„Já jsem Fred a já Goerd,“ promluvoli tónem, který by se mihl normálně považovat za kajícný a upřímný. Jenže u těch dvou? „Wesleyovi“ prskl Florián. Neměl tento rod moc v lásce. Ne proto, že nebyli čisté krve. Nad takovými nesmysli jen vrtěl hlavou. Důvod byl ten, že všude strkali nos a všude vlezli. Všechno museli prozkoumat a hlavně. Chtěli zjistit co nejvíce informací. Takové kobylky nebo písek. Všude vleze! A jak se zdá, tihle dva nejsou výjimkou.

Žena se zachichotala. Uvolněné a vstřícné. Florián se na ni překvapeně podíval. Pak mu docvaklo co to vyvolalo.Došel k ní a přešel na pravou stranu jejího boku. Jakoby se za ní schovával. A pak se naklonil k jejímu uchu.

„To není moc slušné vlézt lidem do hlavy a číst si tam co si myslí lady d‘ Fontarisouvá“ zašeptal mírně zlobícím se hlasem. Už zmíněná lady se na něj otočila a podívala se mu do oči. Zas ten kajícný pohled! A úplně stejný jako u těch dvou jenže tady měl jistotu, že ho nemůže brát vážné. Alespoň něco je teď alespoň jasné. „Jistě pane Fontarisi“ lehce přitom sklonila hlavu jakoby mluvila se svým pánem. „Už se to budu stávat bude jen, když si to neuvědomíte. Ano?“ Zvedla k němu oči plné vážnosti a rádoby pokory. „Dobře“ najednou se zarazil. Uvědomil si na co dal svolení. „Ksykru!“ Vykřikl nahlas. Už zas ho převezla. Už zas! Ale co jiného čekat od jeho všemi mastny mazanými, všemi kouzli znající maminky?

„Ach ano můj drahý synátore. Vždy všude a kdykoliv tě převezu, na to vezmi jed“ dodala s úsměvem. „Jed? Promiňte lady ale žádný u sebe nemám“ Dodal omluvným tónem. Přes tvář lady se mihnul šibalský úsměv, který všechny v jejím okolí nutil ustoupit nejméně o metr zpět. „Ale já mám“ hrábla do jedné ze svých vnitřních kapes svého hábitu a vytáhla malou lahvičku ze zeleného skla. Uvnitř byla nějaká hmota. Mírně si protřepala. Kapalina se v ní zavlnila. Najednou lady zavřela oči.  

 

Odtrhnul svůj pohled ode zdi. Musí mu nějak pomoc. Zamyslel se. Co mu maminka říkala kdyby se náhodou v takové situaci dostal? Eee.Že se jí má zkusit uvědomit koho a kde chce zachránit nebo alespoň ochránit. Tak jo. Zavřel oči. Pořád dokola si opakoval Zobí ulice a Harry Potter. Snad to pomůže. Doufal, že to udělal dobře. Jestli ne… No. Na to radči nemyslet, že. Vyčerpaně sklouznul po zdi a otevřel oči.

Najednou se dveře přímo proti němu rozletěli dokořán.

 

 



Žádné komentáře
 
Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout. - L. de Crescenzo