Slash and Shonen-ai

Tam kde se snoubí země s nebem

Harry Potter a dědictví krve

1. kapitola: Neznámý

  1. kapitola: Neznámý
 

   V tmavém pokoji na posteli seděl skoro šestnáctiletý chlapec. Jeho černé vlasy mu sahaly skoro po ramena. V ruce měl fotografii. Na ní byl muž, který měl černo/tmavě modré rozcuchané vlasy po ramena. Modré oči. Tedy vlastně jedno. Přes levé měl vlasy. Na pravém uchu náušnici ve tvaru stříbrného kříže. Modrá košile s tmavě modrým lemem a vysokým límcem. Přes to měl asi kabát. Taky modré barvy. Na krku měl křížek. Byl zlatý a mírně zářil stříbrným světlem. U křížku měl ruku. Jako kdyby ho chtěl už už skrýt, ale nakonec si to rozmyslel. Tady vlastně fotka končila. Vypadal smutně.

   Harry si s tím lámal hlavu. Tuto fotografii přinesla hnědá sova v den jeho narozenin. U ní nebylo nic. Jen balíček, ze kterého byla po rozbalení tato fotografie mladého muže. U toho ani nebylo, kdy a kde to bylo foceno.

K narozeninám dostal ještě dárky od kamarádů a kmotra. Hermiona mu dala knížku: o bílé magii a jak ji využívat. Od Rona dějiny famfrpálu od začátku věků. A Sirius mu poslal dopis a v něm psal, že si pro něj přijedou 1. srpna a odvezou ho pryč od příbuzných. Za což byl hodně vděčný. Dursleyovi si netroufli se mu ani podívat  do očí. Za to byl docela rád. A k tomu dopisu. Sirius mu řekl, že dárek na něj prý čeká na ústředí. ,,Prý abys ses měl na co těšit.“ Nad tím se musel jen usmát.

   A proč tak ponocuje, když je venku tma? Odpověď je jednoduchá. Dnes bylo 1. srpna a jeho úžasný kmotříček kapku pozapomněl KDY a V KOLIK si pro něj přijedou. To asi byl tak šťastný nebo v euforii  nebo se taky vyskytovala možnost, že mu pan profesor podstrčil nějaký lektvar pochybného původu a obsahu. No u těch dvou bylo možné vše. To dřív si snad podá ruku s Malfoye, než se ti dva usmíří. Což ani jedno nebylo zatím realizovatelné.

     Z myšlenek ho vytrhla Hedvika, která se dožadovala vstupu do jeho pokoje. Po jejím odletu asi před … hodinou okno zavřel, aby mu nebyla zima. Bylo sice léto, ale ,,noci byly chladné“. V pravé ruce stále svíral fotku neznámého. Tu položil do otevřeného kufru, který měl u nohou. Vše bylo sbalené. Zatáhl za kličku, otevřel oko a vpustil dovnitř Hedviku.

Ta udělala okružní kolečko v pokoji, než dosedla Harrymu na rameno a klofla ho něžně do ucha. Ten jí pohladil po krásném načechraném bílém peří. „Vítej zpět,“ řekl jí. Do volné ruky vzal klec a pořád hladil Hedviku po peří. „Musíš do klece,“ řekl a otevřel jí dvířka. Hedvika jen posmutněle zahoukala a vsoukala se do ní. Jednou výhodou, že ho Dursleyovi nekomandovali, bylo i to, že Hedvika mohla být venku, jak dlouho chtěla.

 

    Najednou dole u dveří zazvonil zvonek.

Jednou.

Dvakrát.

Třikrát.

Ten, kdo zvonil, asi chtěl, aby se dozvonil. Nebo byl hluchý a nevěděl, jestli zvonek zvoní. Další možnost byla, že zvoní pan Wesley a úplně ho to fascinuje. Tomu poslednímu se Harry zachichotal. Bylo by to dobré. Stál na začátku schodů nahoře. Z obýváku se vyřítil Vernon a k tomu si vedl monolog. „Vždyť je teprve pět ráno! Kterej blbec! Toho, kdo to bude, toho přetrhnu!“ S tím odemkl dveře, zprudka je otevřel a trnul sebou. Před ním stáli…

 

**** Někde. Nikdo teď neví kde

 

    Osamělý muž stál na vrcholu skály. Díval se na právě vycházející slunce. S jeho dlouhými hnědými vlasy si hrál teplý vánek, který tu byl. Slunce začalo pomalu vycházet. Muž si povzdechl. Byl to dlouhý smutný vzdech.

Jak rád by viděl aspoň jednou východ slunce!

Ale utěšoval se tím, že už jen měsíc a bude ho poprvé po 100 letech vidět. Jen měsíc! Nikdy nevěřil, že to dokáže. Ale on to dokázal, tak to teď nesmí zkazit!

Muž se přemístil bůhví kam a na místo, kde stál, dopadl první ranní paprsek. Světlý a ještě nejistý. Jak minuty ubíhaly, tím se paprsků objevovalo víc a víc. Byly jistější a dravější. Chtěly vyhubit tmu, která si ještě někde v zákoutí hrála s paprsky na schovávanou. Ale čím dál postupovaly, tím taky odhalily zkrvácené tělo mladého srnce. Všude v okruhu tří metrů byla krev. Temné stíny měly hody. Krvavé hody.

Paprsky se ale i nad tím nezastavily. Postupovaly dál, až zaplnily celou paseku pod skálou zlatavou září.

Rostlinky se pomalu probouzely a otáčely se ke slunci.

Mladík, který stál na skále, zanechal za sebou krvavou stopu.

 

****

U Dursleyů

(Musíte si počkat na další kapču :D )

 
Žádné komentáře
 
Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout. - L. de Crescenzo