Slash and Shonen-ai

Tam kde se snoubí země s nebem

Pro tebe vše, drahoušku!

9. kapitola: Rudá růže

Povídka: Pro tebe vše, drahoušku

 

Pozn.aut: Tak konečně jste se dočkali co? Bolí mě prsty jak rychle píšu abyste to měli ještě dnes...

 

9. kapitola: Rudá růže

 

Jak se přiblížili na dohled kamenné cesty najednou se kolem rozsvítili světla.Plameny, které viseli bez opory ve vzduchu. Osvětlovali tím cestu a také hrádek. Zahrada zůstala tajemně zahalena tmou. Harry, který šel vedle Pána zla si pomyslel, že je to docela romantické. Při té myšlence se jemně začervenal.

 

Voldemort, který zrovna ( úplně náhodou) pohlédl mu jemně stiskl ruku a znova se podivil jak okouzlující ten mladík může být. Vypadal jako nadpřirozená bytost. Černé vlasy, které měl stažené zelenou stuhou ale přesto rozkošně rozcuchané, mírný rumělec na tvářích, doširoka otevřené zelené oči, které nebyli za brýlemi ( Voldemortovi se mihlo hlavou, že je asi má kouzlem upravené ) zasněně brousili pohledem kolem sebe. Najednou mu pohled klouzl na toho Nejiho. Přerostlá číča. Nebude mu bránit aby ho Harry miloval. A jestli ano... Přes Voldemortův obličej přelétl nepěkný úšklebek.

 

Najednou ucítil jak mu Harry stiskl ruku. Otočil se na něj a samozřejmě se zářivým úsměvem. „Nevadí ti, že je tu Neji?“ Zeptal se s obavou v hlase zatímco šli k hrádku. Voldemort se už nadechoval k souhlasu, když si všiml Harryho výrazu. Překrásné zelené oči na něj hleděli s otázkou a přitom nesnesli odmítnutí. Vyděrač. Pomyslel si Voldemort a odpověděl mu: „ Ne samozřejmě mi to nevadí. Jestli ho chceš u sebe tak ti bránit nebudu.“ Harrymu se překrásně rozzářili oči. Ale Voldemort si chtěl předci jen něco ujasnit. Zastavil. Mitsuki a Severus šli kousek za nimi tak je hned došli. „Pokračujte“ řekl jim a otočil svou pozornost na Harryho. Severus jen pokrčil rameny a Mitsuki se jen blýskli rudé oči něčím co Harry nemohl určit. Ti dva pokračovali v rozhovoru na téma: Jaký je váš názor na.... A to Harry už neslyšel. Otočil se na Voldemorta a kývl na něj ať pokračuje.

 

„Víš jestli...“ Najednou ucítil jak se mu něco otřelo o nohu. Schédl dolů a oči se mu zužili. Byl to Neji. Byl jakoby připravený Harryho okamžitě bránit. Lehce vrčel a tak ukazoval světu své dlouhé bílé špičáky.

 

Harry se na něj taky podíval. Lehce se zamračil. „No tak Neji. Copak je?“ Opal se a zkoumavě se něj podíval. Ten nevnímal a dál lehce vrčel na Voldemorta. Harry si povzdech a položil mu dlaň mezi uši a začal lehounce drbat a hladit. Neji jako mávnutím kouzelného proutku ( pozn.aut: Ne. ŽÁDNÁ magie) vrnět jako malé kotě a naprosto se poddal Harryho dlani.

 

Voldemortovi se zúžili zorničky. Ach... On by taky tak vrněl kdyby ho takhle Harry hladil. A myšlenky mu zabloudili někam úplně od původního tématu.

 

„Co jste mi tedy chtěl?“ zeptal se Harry, který úplně zkrotil Nejiho. Pán Zla sebou trh. Vrátil se ze snění jak ho Harry opečovává.

 

„Ee...No...“ Lehce se zakoktal ale pak si vzpoměl. „Jestli mi ten Neji“ chytil Harryho za bradu tak, že nosy byli od sebe jen pár centimetrů a oba zřetelně cítili dech toho druhého. „Bude překážet když se ti budu dvořit“ přiblížil své rty k Harryho. Už se jich skoro dotýkal!!! „tak ho nemilosrdně vyhodím za dveře a jestli to nebude stačit tak i z panství!“ Skončil a konečně se dotkl těch úžasných rtů.

 

Najednou pod nimi něco VELMI nesouhlasně zavrčelo. Harry se odtáhl od Voldemorta a už zase měl oči a city pro to příšerné zvíře.

 

Pánovi Zla se před očima udělalo černo. Ne on to zvíře nevyhodí. On ho posadí na sudy se střelným prachem a odstřelí!!!!!!!

 

„Pane!“ Zavolal ženský hlas kousek před nimi. Voldemort, Neji i Harry tam otočili hlavu. Mitsuki stála pod nádherným barokním schodištěm a vedle ním vyšší Severus. Byli před hrádkem...

 

Voldemort došel ty dva a vzpomněl si na Harryho. Byl ale už u paty schodiště. Otočil se na něj a chtěl ho zavolat. Ale to už se Harry za nimi rozběhl a vedle něho samozřejmě Neji.

 

Zastavil u Voldemorta a usmál se na něj. Neji se tam také zastavil ale zavrčel na něj.

 

Voldemort mu nabídl rámě. Harry ho přijal a jako první vkročili na to nádherné barokní schodiště. Došli nahoru a Voldemort otevřel obrovské dvoukřídlé venkovní dveře. Vzal Harryho ruku do své a zatáhl ho dovnitř hrádku. Najednou se všude rozžehli svíce a vše se náhle ozářilo. Mitsuki se jich ( Severuse, Harryho, Voldemorta a Nejiho) se samozřejmostí ujala.

 

„Pán bude chtít do svého pokoje, že?“ Voldemort přikývl a otočil se zpět na Harryho. „Ano. A přichystej pokoje i..“ začal ale Mitsuki ho předběhla. „Ano. Už vám je jen ukáži“

 

Všichni přikývli. Tedy až na Nejiho ten se na ni jen podíval.

 

„Tudy“ A z přijímací haly prošla velkým hezky zařízeným velkym obývákem a až narazila na další nádherné schody, které asi vedly do pokojů.

 

Všichni šli samozřejmě za ní. Začala stoupat po schodech.

 

Ocitli se v chodbě a na každé straně byli řada dveří.

 

„Severusi“ a ukázala asi na třetí dveře. Severus bez jakékoliv připomínky zaplul. Došli asi do prostřed a tam ukázala na dvoje dveře. Aba velmi zdobné a dvoukřídlé. Napoti sobě.  

 

„Pane.“ Pokynula k těm pravým. „A vy mladý muži“ ukázlala na druhé dveře. „Ty tam samozřejmě u svého Pána už máš pelíšek“ Otočila se na Nejiho aby si nemyslel, že na něj zapomíná. Harry kývl. A vešel do svých pokojů a Neji ho následoval. Dveře se zavřeli.

 

Mitsuki už chtěla zmizet za svou bělovlasou hřívou ale Voldemort ji zastavil pohledem. Mitsuki se na něj otočila. „Mitsuki, chtěl bych jednu růži ze zahrady...“ Ta na něj s lehkým překvapením pohlédla. Voldemort jen kývl. Mitsuki  neudělala jediný pohyb a zmizela. Nebylo slyšet ani tu PUF při přemístění.

 

Za chvíli se vrátila a ve svých bledých rukách měla rudou růži...

 

Voldemort si ji od ní vzal a Mitsuki zmizela. Pán Zla se zhluboka nadech a vydechl. Teď už jen může doufat, že Harry se buď nemyje nebo nespí.

 

Zaklepal...

 

Chvíle ticha kdy slyšel vlastní srdce být...

 

Lehké sotva slyšitelné kroky...

 

Klika, která klesla dolů...

 

Harry mezi dveřmi...

 

Lehce nervózní Voldemort...

 

Neji, který byl uvelebený na postely ikdyž měl velký koš opodál.

 

„Ano?“ Optal se mladý nádherný kouzelník staršího.

 

„Chtěl bych ti něco dát...“ A podá mu rudou růži. Harry zalapá po dechu. Něco tak krásného neviděl.

 

Nádherný úsměv se mu usídlil na tváři a oči se mu rozzářili. Voldemort videch. Tenhle obrázek byl snad svatý.

 

„Děkuji“ Zmohl se jen Harry a dal Voldemortovi na rty motýlí polibek.

 


Líbí se vám to?

 

 

 

Poslední komentáře
18.07.2009 15:00:47: no jistě že se nám to líbí! XD mamka mě poslední dobou musí od počítače dostávat bagrem! a to jenom ...
 
Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout. - L. de Crescenzo