Slash and Shonen-ai

Tam kde se snoubí země s nebem

Pro tebe vše, drahoušku!

24. kapitola: P.F!

Děkuji za beta-read Red-moony.
Já mám beta-read!
Haha. Já tu kapitolu KONEČNĚ napsala!

   Harryho probudil studený čumák, který ucítil na tváři. Lehce se zavrtěl a chtěl spát dál, když ucítil na tom samém místě drsný jazyk. To mu už bylo jasné, že se své přerostlé kočičky nezbaví. Rozlepil nejdříve jedno a posléze druhé smaragdové oko. Na boku cítil tíhu Tomovy ruky a jeho dech na krku byl také příjemný.     V posteli bylo takové krásné teploučko...

   To už se do jeho zorného pole dostal narušitel klidného snění v náručí svého milovaného. Neji se dožadoval pozornosti. Velká puma seděla na zemi a předními tlapkami se opírala o matraci tak, aby dosáhla na Harryho. Z chlapcova hrdla se ozval povzdech, ale  začal odstraňovat Tomovu ruku ze svého boku. Ten něco zavrčel, ale neprobudil se. Chlapec se trochu vyčítavě podíval na svého kočičího mazlíčka. Puma už nebyla u postele, ale u dveří z ložnice. Harry se podíval kolem po tom roztomilém koťátku. Sedělo v nohách postele a rozespale na něj koukalo svýma velkýma očima. Tak Nejimu nestačil jen on. Musel vzbudit i kotě... Mrcha je to... Černovlasý chlapec se vyhrabal z postele a nohama se dotkl kožešiny. Byla krásná a hebká na dotek. Tak rád by se do ní schoulil a spal... Tolik mu připomínala tu kožešinu u Mitsuki.

Neji nespokojeně mrskl ocasem, až se ozvala dutá rána. Harry po něm hodil vražedným pohledem. Nakonec se vyškrábal z postele, došel do koupelny a provedl ranní hygienu.  Musel si dát sprchu. A ke svému znechucení studenou. Když se vynořil z koupelny, měl  mírně navlhlé vlasy, ručník kolem boků a lehký úsměv na tváři. Otočil se k posteli, kde podle něho měl ležet Tom. Ale místo něj tam byla jen rudá růže a malý kousek papíru. Když chlapec došel k posteli, posléze si na ni sedl-aby si přivoněl k růži a přečetl vzkaz.  Růže krásně voněla a na vzkaze stálo:

Ležel jsi v mém objetí

a já si připadal jak v nebesích.

Měl jsem tě opustit, když si spal,

ale já s tebou chtěl být ještě chvíli.

Doufám, že pochopíš, a že mě budeš mít rád

i když jsem odešel bez rozloučení,

ale mám se smrtijedy důležitou schůzku.

Zatím pa broučku a dnes se určitě ještě uvidíme.

 

P.S.: Doufám, že se ti ta růže líbí.

 

S láskou

 

Tom

 

Harry dočetl vzkaz a zjistil, že nevědomky po celou dobu četby čichal k růži. Usmál se. Ač se na něj chtěl zlobit, že ho takto opustil, tak se ze vzteku a bolesti zbyl jen lehký opar nad jeho hlavou, který se dozajista spojil s tím z koupelny. Ještě jednou si dopis přečetl, odložil ho na stolek a přešel k velké skříni, kde začal  hledat vhodné oblečení.

Když byl konečně spokojen začal si rozčesávat vlasy. Neji s kotětem se mu při tom motali pod nohama a potichu  vrněli. Harry si  vlasy svázal tmavě zelenou stuhou a podíval se na sebe kriticky do zrcadla, které stálo hned vedle skříně. Bílá košile, na ní zeleně károvaný svetr bez rukávů, černé kalhoty. To vše dohromady dávalo Harrymu myšlenku, že se Mitsuki zbláznila, když mu kupovala oblečení. Pokrčil rameny a vydal se ke dveřím.

Nestačil k nim udělat ani dva kroky a ozvalo se zaklepání. Chlapec zauvažoval, kdo že by to byl. Smrtijedi byli na schůzi a jediný kdo si troufne zaklepat či se přiblížit ke dveřím místností Temného Pána byla... „Mitsuki pojď dál.“ Vyzval jí a doufal, že se nepřestřelil. Dveře se otevřely.Dovnitř nahlédla bělovlasá hlava a dvě rudé oči. Byla to Mitsuki. uviděla  už oblečeného chlapce, a tak do místnosti vešla celá. Vlasy měla zapletené do dlouhého copu a jen pár pramínků jí spadalo do zářících očí. Ty, stejně jako milý úsměv vypovídaly o dobré náladě. Oblečené měla  černé tričko se  zelenými okraji,na němž byla natištěná žába a u ní napsáno: Kiss me. I´m princess! K tomu tmavě zelené kalhoty. Vpadala skoro jako Harryho spolužačka-až na ty oči a vlasy. No jo. Na detailech člověk prostě ztroskotá...

„Takže pán je hotov. Pojď. Mám tě prý ‚pohlídat‘. Půjdeš do knihovny jestli neva.“ S tím chytla chlapce za ruku a Harry cítil, jak kolem něj jemně profoukl vítr. Když se znovu rozhlédl kolem sebe zjistil, že stojí v obrovské knihovně, kde jsou snad miliony starých i nových knih. Mitsuki ho  pustila a lehce se zatočila kolem dokola. „Tohle je skoro ta největší knihovna na světě. Jsou tu  všechny možné druhy knih-bylinkářství, černá i bílá magie, lékařství/léčitelství, domácí prace,  zahradnictví, hutnictví, atlasy zvířat, encyklopedie a spoustu dalších rozmanitých odvětví, které tě potěší, překvapí, rozlítí či nadchnou. Přeji příjemnou zábavu. Kdyby něco tady máš zvoneček. Stačí zazvonit. Za asi 3 hodinky přinesu svačinu. Snídani máš na stole. Přeji příjemnou zábavu!“ S tím se vypařila a zbyla po ní jen lehká levandulová vůně. Harry musel  zamrkat, aby si to vše přebral v hlavě.Opět ucítil lehký závan vzduchu.. Byla to Mitsuki a podivně se šklebila. „Málem bych zapomněla.“ Tleskla a před ní se objevil Neji s koťátkem. Pak už definitivně zmizela.

Chlapec si povzdech. Už věděl co bude hledat. Jméno pro toho maličkého...

Zakručelo mu v břiše. Netřeba dodávat, že po prázdné knihovně se to pořádně rozléhalo. Lehce se začervenal a musel uznat za vhodné, že se nejdřív nají. Došel k nejbližšímu stolu a otevřel první pokličku. Byla tam míchaná vajíčka. Pod druhou byli toasty. V jedné z mističek byl kečup a na talířku vedle bylo máslo.Mlsně se olízl a usedl k jídlu.

Potom co si pochutnal vyrazil k dlouhým a vysokým regálům. Jak si všiml na každé polici byly informační štítky. ‚Tady někdo myslel prakticky...‘ Pomyslel si a vydal se hledat regál s označením jako: „100 různých jmen“ , „Jména pro každého“, „Dokonalé jméno, pro dokonalé dítě.“ a podobné věci.

Pomalu procházel jeden regál za druhým. Prošel kolem lektvarů a bůh ví kolem čeho ještě, ale to  hledal ne a ne nalézt. Vyčerpaně se opřel o jeden z regálů. Pohlédl na štítek a jeho srdce zaplálo. Byli tam napsáno: Jména pro všechny příležitosti.  Harry se nedočkavě vrhnul do první poličky. Zrovna první byla kniha s nápisem: Jména pro zvířata . Harry ji nedočkavě vytáhl a nalistoval první stránku. Stálo tam: Jména pro zvířata = Jména pro všechnu havěť světa. A obrázek nějaké obludy. Musel se usmát. Pomalu se svezl na studené kachličky, které byly po celé knihovně a začal číst jména. Najednou ucítil, jak po něm něco leze. Zdvihl hlavu a uviděl své nové černé koťátko, které mu balancovalo na noze. Jemně ho podrbal na nose a koťátko se mu uvelebilo v klíně. Neji důstojně přikráčel a lehl si vedle Harryho z pravé strany.

Albín – „Ehm... Ledaže bych tě přebarvil...“

Alan – „Ne.. To se taky nehodí“

Přeskočil několik stran věnující se jménu, které začínají na písmo A a došel k písmenu B.

Baltazar – „To se pro tebe nechodí...“

Beatus – „Promiň ale tohle je až příliš vznešené...“

Tohle písmeno ho také neuspokojilo, tak se posunul dál...

Celestýn – „Taky ne...“

‚Tohle může být nekonečné!‘ Pomyslel si v duchu zoufale a přetočil několik stran.

Damaris – „Ne-e.“

Damián – „To je ono! Je překrásné! Co ty na to...Damiáne?“ Optal se koťátka ve svém klíně. Náhle pocítil tlak na prsou a začal kašlat. Nebyl to takový ten lehký kašel. Cítil jak se mu jícen stahuje a pálí. Damián seskočil na zem a nechápavě se na něj díval. Kašel se nelepšil a Harry si klekl na všechny čtyři. Na ruce přitisklé  na ústech pocítil něco vlhkého a v ústech měl nahořklou chuť krve. Záchvat kašle přestal a on odtáhl ruku od úst. Cítil dlouhou slinu, která se mu táhla od úst až k dlani. Když spatřil krev na trochu se vylekal. Tak daleko se to ještě nedostalo... Zatím... Cítil jak mu pramínek krve stéká po koutku úst až k bradě a následně slyšel lehké kap...kap...

Jeho vlasy lehce pohnul povědomý vánek. Zaslechl boty na podpatku a pak byl ten zvuk u něj.  Najednou jej někdo přinutil podívat se nahoru tak, že ho chytl za bradu. Byla to Mitsuki. Alespoň podle vlasů. Jak totiž zjistil, tak i zrak ho začal klamat. Následovali mžitky, pak  pád do náruče své ochránkyně a její vyděšený výkřik....

 

 

 

Ležel v měkkých peřinách,  na čele měl chladivý obklad. Slyšel také dva hlasy, ale doléhali k němu jen útržky rozhovoru...

„Tak co se stane, když ten lektvar vypije?“ Vzdechnutí. „Musí se rozhodnout sám!“ Přešlápnutí, otevření a zavření dveří. „Pane máme nové zprávy....“ Zavrčení. „Teď ne! Je tu důležitější problém!“ Zašustění hábitu a znovu otevření a zavření dveří. Váha na straně postele, na které ležel a lehký vánek.

Pak znovu temnota...

 

 

Cítil kolem sebe chlad. Když otevřel oči byla kolem tma a on se v ní vznášel. Jako kdyby neplatila gravitační sílá....nic...

Navzdory tomu  za sebou  uslyšel  kroky. Otočil se a zadíval se na postavu za sebou. Byl to muž... .

Černé dlouhé vlasy po pás, ďábelské zlaté oči, lehce ironický úsměv a chůzí připomínal velkou kočku. Dlouhý černý  plášť mu zakrýval tělo. Chlapci se zdálo, že ten pohled,který na něj upíral neznámý tak dobře zná... Zatřásl hlavou. Nikdo toho muže neviděl. Tak proč by mu ten pohled měl být povědomý?

Muž se před ním  zastavil a k překvapení chlapce  poklekl. Než mohl jeden z nich něco říct, temná mlha Harryho a neznámého pohltila.

 

 

„No tak Harry....“ Hlas ženy...

Mokrá žínka na čele...

Třes těla...

Hrozná zima...

Jemný stisk ruky...

„Tak něco udělej!“ Bezbranný, rozzlobený hlas s  podtónem zoufalství.

„Musí chtít sám.“ Povzdechnutí, zavrčení, mňouknutí, pohyb nohou po podlaze, váha někoho na straně postele.

„Harry...“ Povzdech.

Znovu tma.

 

 

Tentokrát tam nikdo nebyl...

Sám v temnotě, která ho obklopovala. 

 

 

Když se probudil byla již tma, jak usoudil ze světla, které vrhal měsíc oknem a na koberec. Podíval se na strop pokoje. Byl tmavý. Vše bylo tmavé... Jako tam...

Najednou ucítil, již dobře známý tlak v plicích a pak jen záchvat kašle. Chtěl se posadit, ale kašel mu to nedovolil. Jen okrajově vnímal jak se někdo posadil na postel a  pomohl mu se posadit. Ucítil utěšující ruce na zádech.

Když záchvat kašle konečně přestal vyčerpaně se opřel. „Tome.“ Stačil jen vydechnout, když mu někdo jemně utřel koutky úst od krve. Tom ho jen lehce políbil do vlasů, znovu uložil, přikryl dekou a chlapec skoro okamžitě usnul-ale pro tentokrát spánkem, který uzdravoval.

Nejmocnější černý mág si povzdechl. Nač mu teď bylo, že byl nejmocnější, když jeho partner trpěl? Nač mu byly znalosti magie, které by mu záviděl nejeden kouzelník, když stejně neví a nezná protijed či protikouzlo na to, co trápilo jeho andílka.

Mitsuki poslal pryč asi před hodinou. Dala mu lektvar, který Harrymu trochu zmírní kašel, ale není to lék. O tom se musí rozhodnout sám Harry.

Ještě chvíli počkal jestli se Harry neprobudí, a když to vypadalo, že ne, vzal si knížku a začetl se. Kniha byla o černé magii...

 

Probudil ho zvuk něčeho těžkého spadnuvšího na zem. Rozlepil nejdříve jedno a pak i druhé oko. Obrátil hlavu tam, kde uslyšel ten zvuk. V křesle spatřil Toma jak podřimuje a ta těžká věc byla kniha, ve které asi četl.

Těžkopádně se zvedl a cestou popadl deku. Došel k Tomovi, roztáhl deku a přikryl ho. Zvedl knihu ze země a položil ji na stolek vedle. Náhle pocítil potřebu jít na záchod... a to dost nutně.

Když vyšel tak už byl i umytý. Spojit potřebné s užitečným. Spokojeně se usmál. Po příjemné koupeli se mu udělalo dobře. Tom ještě pořád podřimoval. Rozhlédl se po pokoji. Vůbec ho neznal, tak přepokládal, že je na hradě Mitsuki. Na jedné z mnohých poliček uviděl také svoje oblečení. Černý rolák a černé kalhoty. Po oblečení zjistil, že je to vlastně tmavě velmi tmavě zelená. Otevřel dveře a vyšel na chodbu. Když zavíral dveře všiml si postavy, která se k němu blížila. Byla to Mitsuki. Protentokrát měla červenou sukni a bílé tričko, které vypadalo jako rolák, ale bez rukávů. Lehce se usmála, když uviděla Harryho.

„Takže mladý pán se probral?“ Poznamenala. Lehce se usmála nad Harryho lehce uraženým pohledem. „Tak pojď. Půjdeš mi pomoc do kuchyně. Dnes je nový rok a tak potřebuji trochu pomoc.“ Ale to už ho táhla chodbou směr kuchyně. Lehce se pochichtávala. Míjeli dveře a okna.Spoustu oken. Jedny schody dolů. Projít jedněmi dveřmi. Druhými. A najednou se ocitli v prostorné kuchyni, kterou už znal.

Ihned ho zaúkolovala. Měl míchat salát a mazat jednohubky. Měli mu také pomáhat jak Max tak  Ansgare. Max vzorně pomáhal, ale Ansgare vždy ‚nenápadně‘ ochutnával tu chlebíček, tu pomazánku, tu polevu. Ale Mitsuki ho prostě nachytala...

„Nech toho! Proč to jíš, když to není hotový? Ven!“ Rozeřvala se Mitsuki na svého manžela, když si konečně otočila a spatřila jak ‚ochutnává‘ polevu. Ten mísu okamžitě položil a někam zmizel. Max se smál až se za břicho popadal. Harry se jenom pohihňával. Mitsuki po nich šlehla pohledem. „Dělat a nesmát se!“ Otočila se zpět a začala dělat další pomazánku. Harry se ohlédl po Maxovi, který zuřivě vrtěl hlavou, že se nemůže uklidnit. Vyběhl z místnosti a za chvilku bylo slyšet dvojí smích. To asi narazil na Gabriela.

Mitsuki si odfrkla a jala se připravovat punč.

O půl hodinu do kuchyně znovu přišel Max, vláčel s sebou Gábiho a se slovy: „On se nabídl dobrovolně.“ ho posadil za stůl a ať maže chlebíčky novou pomazánkou. Neobešlo se to bez protestů (Gabriel), zlomeného nehtu (Max), hozeného nože (Mitsuki) a krytí za stolem (Harry).

„Mistuki...“ Lehce překvapený tón vyhrkl Lucius, když přišel do kuchyně. Všichni se naráz zastavili a podívali se na Luciuse ve dveřích. „Ano?“ Optala se akki jako by se nic nedělo. „Nic...“ zavrtěl hlavou Lucius a odešel. Démon si jen foukl do ofiny, která mu bránila ve vidění.

Po hodině usilovné práce ( a ublizování z mís) bylo hotovo. Chlebíčky načančané, zákusky jen se do nich zakousnout, slané a sladké pečivo nadýchané a parta kuchařů co se skoro nemohla pohnout. Mitsuki dvakrát tleskla a před ní se objevili skřítkové. „Doneste to na hrad Slazara Zmijozela. Prostřete tam stůl, připravte židle, skleničky, šampus a jiné pití.“ Skřítkové s ukloněním zmizeli a s nimi zmizeli i táci s jídlem. „Tak panstvo. Převlíkat...“ Zavelela naposledy Mitsuki a opět dvakrát tleskla. Harry kolem sebe ucítil jemný vánek a najednou si všiml, že je v pokojích které sdílel společně s Temným pánem na hradě Salazara Zmijozela. S povzdechem se obrátil k velké posteli, kde měl připravené oblečení. Přišel blíž a uviděl, že je k oblečení přidělená i černá maska na horní polovinu obličeje. Maska měla po dolní polovině přidělanou jemnou černou krajku. Chlapec ji vzal do ruky a zjistil, že je lehká jako pírko. Když se podíval na místo kde předtím ležela byl tam vzkaz.

Vem si prosím tuto masku,Harry.

Je to kvůli tobě, miláčku. Na plese na přivítání nového roku bude spoustu smrtijedů a já nechci aby jsi byl v nebezpečí. Mezi smrtijedy je špeh. Nechci aby Brumbál ti cokoliv udělal.

Věř že jsem ti ji nejdřív chtěl nasadit sám, ale okolnosti mi to nedovolily.

Uvidíme se na plese.

 

Tom

 

Harry ztěžka vydechl a posadil se na postel vedle hábitu. Nejenže s Tomem dnes ještě nepromluvil ani slovíčko, ale dokonce to vypadá, že ho uvidí až na plese a to se nebudou snad moct ani dotknout... S povzdechem se oblékl.

Před zrcadlem stojí mladík s černými vlasy po lopatky, melancholicky zelenýma očima, v kterých se dozajista utopí nejeden smrtijed, bledou pokožkou, hezky tvarovaným nosem a rty k nakousnutí. Chlapec v zrcadle si povzdechl přesně tak jak to udělala postava před ním. Chlapec sáhl po masce a nasadil si jí.

Jeho zelené oči se ještě více zvýraznily. Najednou někdo zaklepal na dveře a mladík sebou až trhl. 

„Dále.“ Pronesl lhostejným hlasem, který mu zněl cizím.

Dál se díval do zrcadla a ani se nezajímal kdo že to přišel. Najednou ho zezadu objaly pevné paže a kolem pravého ucha ucítil dech. „Tak moc se na mně zlobíš broučku?“

Chlapec se podíval skrz zrcadlo na muže za sebou. Upřel na něj své zelené oči a tiše špitl: „To se za mě stydíš?“ A otočil se čelem ke svému partnerovi. Ten vypadal chvilku nechápavě, ale pak se usmál a políbil Harryho na klikatou jizvu. Vzal si jeho hlavu do rukou a zahleděl se mu do zelených hloubek. „NIKDY jsem se za tebe nestyděl, nestydím a stydět nebudu. Je to pro tvé bezpečí. Máme mezi sebou zvěda a já nechci aby jsi byl v ohrožení. Brumbál tě chce za každou cenu dostat zpět. A já mu to nedovolím! Ale také si uvědomuji, že když tě tady nechám tak se na mne budeš vztekat, že jsem to udělal. Tak proto jsem zvolil tuhle alternativu. Budeš se mnou, ale nikdo – kromě několika vyjímek – nebude  vědět, že jsi to ty a budeš v bezpečí. Ano? Souhlasíš nebo raději chceš zůstat tady?“ Chlapec zavrtěl hlavou a najednou skočil Temnému Pánovi kolem krku. „Já jsem si myslel, že se za mě stydíš!“ Vykřikl mezi vzlyky. Temný Pán ho objal. Lehce ho utěšoval, hýčkal, šeptal mu do ucha milostná vyznání. Harry se pomalu uklidňoval. Bylo mu to příjemné. Připadal si jakoby ho někdo potřeboval. A že on potřeboval toho člověka.

Ty dva z objetí vyrušilo až zaklepání na dveře. Oba dva od sebe ustoupili. „Půjdeme?“ Nabídl Temný Pán rámně chlapci. Ten nadšeně přikývl. Za dveřmi byl Lucius oblečený do – určitě velmi drahého – zeleného hábitu. Vlasy si nechal rozpuštěné. Rukavice a hůl neodložil ani tentokrát. Poslušně sklonil hlavu před svým Pánem a podíval se na chlapce v masce. Ten se na něj jen rozverně vyplázl jazyk. Lucius se lehce usmál, ale to už následoval svého Pána do hlavní síně.

Síň byla vyzdobena do tmavě zelena. Dlouhé, široké stoly, které se skoro prohýbali pod jídlem, číšníci roznášeli alkoholické i nealkoholické nápoje. Smrtijedi se bavili mezi sebou. Protentokrát bez masek. Tváře smrtijedů se Harrymu vrývaly hluboko do paměti. Tihle lidé zabíjejí ne proto že se brání, ale pro zábavu. Lehce se otřásl a ještě víc se přitiskl k Tomovi. Stáli na schodech. Najednou si uvědomil, že to samé děla i jeho partner. Temný Pán. Vzhlédl k němu.

Voldemort sledoval své poddané. Najednou ucítil jak na něj jeho andílek upřel pohled. Sklonil se k němu a vlepil mu polibek na čelo. Znenadání se ozvalo zaklepání hole. Luciusovi hole, která všechny upozornila, že jejich Pán je zde. Tvář Temného Pána se okamžitě změnila. Z mírné a přívětivé na masku, která neprozrazovala jakékoliv emoce. Jen vztek a zvrhlé potěšení z bolesti.

Všichni smrtijedi v sále se uklonili svému pánu. Jen co sešli dolů tak ucítil chlapec jak ho někdo zatahal za rukáv. Otočil se tím směrem a lehce vydechl úlevou. Žádný smrtijed! Mitsuki. Ta se zašklebila a jemně ho vytrhla z Tomova sevření. Poodešla s ním kousek dál, na malinký balkonek. Odsud byl přímo překrásný výhled na zahradu hradu. Chlapec se ztěžka nadechl a opřel se o zábradlí. „Tak co?“ Optal se ho démon.

Povídali si spolu snad ještě hodinu. Dopadlo to tak, že chlapec seděl na zábradlí a démon  na podlaze. Probrali vše možné. Dokonce Mitsuki chytla jednoho číšníka, aby jim přinesl kávu a kakao. Ten jim to  v zápětí donesl.

Po další hodině je objevil samotná Pána Zla. Lehce nadzvedl obočí, když ty dva tak spatřil jak si povídají.

„Harry. Mám řešení na tvou ‚nemoc‘“ Začal trochu formálně Tom. Harry se úplně rozzářil. „Je to lektvar. Ovšem hrozí tu jisté nebezpečí.... Zbytek ti vysvětli Mitsuki.“ řekl Temný Pán.

Najednou začali odbíjet hodiny.

Mitsuki se zvedla ze země a podívala se do sálu. Tam smrtijedi, muži i ženy dokonce i číšníci se zastavili a odpočítávali vteřiny do nového roku.

Tom se vydal zpět do sálu a cestou pobral skleničku šampaňského.

„Sedm.“ Ozvalo se sborově.

„Šest.“ Harry sklouzl ze zábradlí.

„Pět.“ Chlapec se v doprovodu démona vydal do sálu.

„Čtyři.“ Napětí vyvrcholilo.

„Tři!“ Někde se ozvalo nadšené vypísknutí. Harry ucítil jak se mu stahují útroby napětím.

„Dva!!“ Ohlédl se na démona, který v klidu pozoroval rozruch kolem.

„Jedna!!!“ ... „Šťastný nový rok!“ Začali si všichni přát. Tom přešel zpět k nim a políbil chlapce do vlasů a tiše popřál: „Šťastný nový rok, andílku.“ Pak zmizel v chumlu těl smrtijedů.

Chlapec se rozhodl, že konečně zjistí co mu hrozí po vypití toho lektvaru.

„Tak jaká je ta věc, která mi při vypití toho lektvaru hrozí?“ Optal se zvědavě a upřel na Mitsuki své velké zelené oči. Mitsuki si povzdechla.

„Můžeš se přeměnit na dívku. Asi tak na měsíc“ Slitovala se nad ním akki a sledovala jak se jeho tvář se mění přes bílou k lehce zelené a do růžové. Nakonec mu raději pomohla do křesla, protože se začal nebezpečně kymácet ze strany na stranu. „Šťastný nový rok.“ Zašeptala mu do ucha a odešla na obhlídku cukroví. Harry se podíval po místnosti. Střetl se pohledem se svým milovaným, který se o něčem bavil s Luciusem. Podíval se na něj pohledem, ze kterého nemohl nic vyčíst ani temný lord...

 

 

KONEC 24. kapitoly!

 

Limit komentářů nebudu dávat, ale to neznamená, že je nenapíšete!

Ke konci. Vůbec jsem nevěděla co tam dát. Nejdřív mě napadlo, že by mohl být Harry těhotný, ale to tu už bylo. Zabít jsem ho nemohla... No tak co mi zbývalo, že?

 Ještě jednou děkuji za beta-read Red-moony.

 

Poslední komentáře
15.06.2008 14:29:23: úžasná pvídka mno =) bez komentáře =)
05.06.2008 18:05:22: Skvělý!! Ostatně jako vždy :-) Doufám, že se to všechno vyřeší a bude všechno zase při starém a to h...
31.05.2008 09:01:41: Bernika: Beze všeho smiley${1}
28.05.2008 21:18:23: Neznamená to, že by si tam měla chyby, ale chtěla bych to zkusit. Berninka
 
Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout. - L. de Crescenzo