Slash and Shonen-ai

Tam kde se snoubí země s nebem

Pro tebe vše, drahoušku!

14. Kapitola: Pravda nemusí být vždy sladká...

Pravda je někdy horší než nevědomost a lež. U někoho to jde unést ale někdy je pravda až moc tvrdá. Mitsuki asi není ta hodná slečna, která je uvítala na hrádku s otevřenou náručí a úsměvem na tváři. Ale ani Pán Zla se předci neukáže v tom dobrém světle, před svými smrtijedy... Temná strana je temná. Ze všech koutů...

PPoznámka autorky: Vim, vim. Slíbila jsem, že to bude až zejtra ale podívejte se na to... V pátek dělat „učitelku“ v Krčskym lese a ještě k babičce. Nestíhala nestíhala. Ale už to tu máte tak co?

Doufám, že vám tadyta povídka mnohé osvětlí a budete spokojeni.

P.S. Vidíte tu delku? *spokojený úsměv*

 

14. Kapitola: Pravda nemusí být vždy sladká...

Harry se spokojeně zavrtěl v pohodlném náručí. Je mu tak dobře... Vdech vůni potu a ještě něčeho co nedokázal pojmenovat. Ale vonělo to a svádělo k hříšným věcem.

 

Najednou mu myslí probleskly vzpomínky na včerejšek. Horké rty na své kůži, hříšná slova, jemné polibky. Lehce se začervenal a konečně otevřel oči.

 

Smaragdové oči se otevřeli a uvítali nový den. Pánovi Zla se při pohledu do těch očí skoro zastavilo srdce. Dal by těm překrásným smaragdům vše. A to taky splní.

 

Harry se podíval na dospělého muže vedle sebe. Ten ho sledoval výrazem, po kterém mu běhal mráz po zádech. Voldemort si všiml zaraženého výrazů a lehce se usmál.

 

Pohladil ho lehce pohladil po vlasech. Miloval jejich hebkost. Harry zčervenal ještě víc, když si uvědomil, že oba jsou nazí a tisknou se k sobě. Chlapec se mírně odsunul od Temného Pána. Ten to přijal s dalším úsměvem. Jeho oči byli hnědé a vyzařovali klidem a láskou. Přesně to co v nich chtěl spatřit. To co v životě neměl...

 

Temný Pán to moc dobře věděl a chtěl Harryho stále u sebe.

 

Lehce se k němu naklonil a vtiskl mu cudný, sladký polibek na rty. Vstal a odkráčel do koupelny, která měla dveře po levé straně postele.

 

Harry raději odvrátil pohled. To, že se s Tomem miloval na něj bylo moc. Potřeboval lásku, jako každý člověk. Tom mu jí dal a taky ochutnal díky němu také to úžasné milování.

 

Miloval ho. Z celého srdce. Ale věděl, že po něm Temný Pán bude chtít aby se přidal na stranu zla. Strana zla ho lákala, jak by ne, že, když má v sobě kus samotného Voldemorta. Ale...

 

Nemohl přeci zradit své přátele a vůbec to v co věřil. Chtěl dál studovat v Bradavících a mít u sebe Nejiho. Jenže teď. Když je zamilovaný do samotného nepřítele, Voldemorta tak ho každý odsoudí. Až teď mohl o tom uvažovat tak...

 

Po tvářích se mu začali kutálet slzy.

 

Musel se rozhodnou. Předtím od pravdy utekl jako malý kluk. Jenže teď nemůže, nesmí. Nikdo mu teď neporadí. Musí se rozhodnou sám.

 

Zatřepat hlavou, až se mu vlasy rozlétli kolem obličeje. Hřbetem ruky si utřel těch několim zrádných slz ale sám moc dobře věděl, že budou další. Čím víc byl šťastný tím horší to bylo. Jedna slza zbloudila z víčka.  Jedna prokletá slza. Harry naštvaně bouchnul do peřiny.

 

Ramena mu klesla. Jeho oči prozrazovaly absolutní bezmoc. Těžký, vyčerpaný a bezmocný vzdych se roznesl po pokoji. Chlapec zavřel oči a pozpátku spadl do nadýchaného polštáře. Stočil se do klubíčka a zachumlal se do peřiny. Pravou rukou si přitáhl druhý polštář a přitiskl si ho k sobě.

 

Za chvíli se pokojem neslo jeho klidné oddechování.

 

Temný Pán vyšel z paravánu u dveří z koupelny. Oblečený byl do svého černého hábitu. Lehce se o něj opřel a svýma teď rudýma očima pozoroval svého andílka. Nechtěl aby se trápil. Na to byl dost mladý a krásný.

 

Když Harry vypadal bezmocně sálala z něj podivná magie a Pán Zla si byl jistý, že by před touto osobou v tu chvíli určitě klesla hůlka i nejhoršímu černokněžníku. Ironií bylo, že to byl právě on. 

 

Povzdechl si a přešel k postely. Chvíli pozoroval svůj poklad z výšky ale pak si k němu sedl.

 

Postel se pod jeho vahou mírně zhoupla a Harry něco nesrozumitelně zabrblal a ještě víc objal polštář.

 

Voldemort už už chtěl pročísnout černé kadeře, když se jeho ruka zastavila v půli pohybu. Obrátil se ke dveřím jakoby čekal, že někdo vstoupí nebo zaklepe.

 

Čekal správně. Ale návštěva ani nezaklepala ani nevešla. Ona se prostě objevila přede dveřmi.

 

Mitsuki měla dnes učesané vlasy do složitého uzlu a oblečení nápadně připomínalo styl Wa-loli* černé šaty s bílou krajkou a potisk byli bílý motýlci. Vypadala kouzelně ale také nebezpečně. Z okraje vysoké kozačky, která byla až ke kolenům a byla černá ji čouhala dýka. Červené oči měla obtaženou černou linkou a ofinu měla na stranu.  Několim bílých vlasů jí spadalo do očí ale na to byla zvyklá. Dlouhé rukávy jí byli až ke konečcím prstů. Temný pán si všiml, že je má taky obarvené na černo.

 

Když na něj upřela své rudé oči lehce mu přeběhl mráz po zádech. S Mitsuki si nikdo nikdy nemá zahrávat jinak dopadne špatně.

 

Voldemort si přiznával ač nerad, že Mitsuki je mocnější než on. Nikdy nepovažoval za správné rozhodnutí mít za „služebnou“ někoho jako byla ona. Vždyť Mitsuki byla démon. Prastarý démon z Japonska. Našel ji skoro polomrtvou na jedné ze svých výprav. Mitsuki považovala za zdvořilost mu „sloužit“ aby nějak splatila svůj dluh. Jenže ji to bavilo natolik, že u něj zůstala.

 

Byla z ní cítit temná stránka. Ta zlá.

 

Moc dobře Temný Pán věděl co se stává lidem, které ji naštvou nebo si je vyhlídne za oběť. Když ji zachránil tak si o ní něco přečetl. Její celé jméno Mitsuki Askikaga je známo jako jméno nejobávanějšího démona. Byl proslulý svou krvežíznivostí a krutým zacházením se svými oběti. Jen málo věděl, že to není ten ale ta. Vždyť také, kdo to poznal měl asi několik minut na život.

 

Ale ona by nebyla takový barva, kdyby si lidé nezačali první. Prý jí jako malou zabili matku a pak chtěli zabít i ji. Chtěla se jen bránit...ze začátku. Ale pak se nevinnost stala krutostí a strach chutí po pomstě.

 

Lidé vždy kuncají co to tam mají za démona ale nikdy nepohlédnou na začátek. Na to co sami stvořili...

 

Voldemort za chvíli zjistil, že Mitsuki není pořád ten krvežíznivý démon ale také docela milá „slečna“. Dalo se s ní povídat o různých věcech. Díky svému věku, který byl opravdu impozantní měla přehled a toku času, vyvíjení kultury a mnoho dalších věcech. Ona vlastně byla přítomna mnoho událostem na Zemi. Někdy si z ní dělal Severus legraci, jestli nebyla u toho jak po Zemi běhají dinosauři. Nebyla. Vždy mu vrazila pohlavek a odešla. Niky nezapomněla zavířit vlasy a pořádně bouchnout dveřmi.

 

Teď před ním stála. Démon. Část samotného zla.

 

Mitsuki asi vycítila kam se jeho myšlenky ubírají a povytáhla obočí a lehce se usmála. Pohled jí zabloudil k postely. Obočí vyletělo ještě výš.

 

„Trápí se.“ Konečně promluvila. „Trápí se. Nedokáže být na straně zla ale také nechce proti Vám. Nerada to říkám ale...“ Skončila uprostřed věty. Zavrtěla hlavou. „Pro to tady nejsem.“ Zahleděla se zpět na Temného Pána. „Smrtijedi se sešli v trůním sále. Dávají své hlašení. Možná jste hmm... Byl na chvíli zaneprázdněn a myšlenkami jinde ale dnes je neděle. To vždy, předci mají smrtijedi dávat své hlášení.“ Lehce naklonila hlavou a Voldemort měl pocit, že si ho dobírá...

 

I když...

 

 U ní bylo možné vše.

 

Kývl hlavou a znovu popošel k postely s Harrym. Naklonil se a políbil svého andílka na čelo. Ten se jen zavrtěl a spal dál.

 

Temný Pán kývl na Mitsuki. „Ohlídej ho. Smrtijedi mu neublíží ale předci... Tohle je hrad Zmijozela...“ Mitsu ho odměnila dalším úsměvem a objevila se u postele. Sedla si na ni a odnikud vytáhla dosti obsáhlou knihu a začala si číst.

 

Voldemort věnoval ještě jeden poslední pohled na svého broučka a vydal se na smrtijedskou schůzi, které byl „boss“.

 

Po 10 minutách (pořád ložnice Temného Pána)

 

Harry znovu otevřel oči a pohled mu padl na bíle vlasy stažené v drdolu a něčí záda.

 

Zamrkal. Kde by se tady...

 

„Mitsuki?“ Optal se ospale. Dívka se otočila a usmála se na něj a odložila knihu na stranu. Nezapomněla do ní dát záložku.

 

„Takže už si vzhůru?“ Optala se mile. Harry se zmohl jen na kývnutí.

 

„Chtěl by sis prohlédnout hrad Zmijozela. Samozřejmě tu nemůžeš courat sám ale se mnou jako průvodkyní můžeš. Docela to tu znám.“ Ptala se dál. Další kývnutí ze strany chlapce. „Jak se má Neji?“ To bylo jediné jakou otázku ze sebe dokázal dostat.

 

Rudé oči se zableskly, když slečna odpovídala. „Dobře. Jen se mu po vás stýská.“ Harry se lehce usmál. Jemu Neji taky chyběl. Nezabíral se jak to Mitsu zjistila.

 

„Máte hlad?“ Zeptala se Mitsuki zvědavě...

 

„Jako vlk!“ Odpověděl jí Harry zvesela a úplně zapomněl na předešlé úvahy o tom jaká strana je ta pravá. Mitsuki byla zřejmě potěšená, že dokázala zvednout náladu chlapci. Pobídla ho aby se šel umejt a převléknout. Nasměrovala ho do koupelny.

 

Harry poctivě vykonal ranní hygienu a oblékl se tentokrát do tmavě zeleného kapátku s černými kalhotami a košilí bílou.

 

Vyšel z koupelny a vysloužil si tím nesouhlasný pohled Mitsuki. Nechápal co se jí na něm nelíbilo. Až pak pochopi, když ho Mitsu posadila na židli a vzala do ruky kartáč. Harry se nejdříve snažil jí překecat, že se umí učesat ale vzdal to, když Mitsuki začala vázat culík.

 

Když konečně vyšli přede dveře „bytu“ Pána Zla vypadal Harry k sežrání. Jinehé slovo se na něj nehodilo. Oblečený pořád stejně ale ty vlasy...  Ty nejdelší stažené vzadu do culíku a ty kratší rozházené kolem obličeje. Působil nadpozemsky. Zelené oči svítili a obklopeny hustými řasami. Pobledlá pleť a již zmíněné vlasy.

 

Mitsuki se samolibě usmála na svoje dílo. Lehce pokynula hlavou napravo. Byla to dlouhá chodby s několika okny. Působila temně. Nebyli to ty krásně zdobené chodby jako na hrádku. Harry se rozešel za ní. Když ji uviděl v těch štech komentoval to jen povytaženým obočím. Mitsuki nad tím jen mávla rukou.

 

 Zrovna míjeli jedny dveře...

 

Za nimi se ozvalo výkřik plný bolesti.

 

Harry překvapeně zastavil a podíval se na ty dveře. Výkřik se ozval znovu a tentokrát trval celou minutu, než utichl.

 

Chlapec s očima plnýma děsu se otočil na démona. Mitsuki se na něj zvědavě podívala. Jakoby čekala co udělá. Sama cítila krev. Lidskou krev...

 

„Co-co je za těmi dveřmi?“ Dostal ze sebe Harry konečně a upíral na Mitsuki oči. „Tam je trůní sál. Tohle jsou zrovna druhé dveře. Jsou hned za trůnem Temného Pána.“ Informovala ho věcně a dál ho pozorovala.

 

Harry roztřesenou rukou pootevřel dveře.

 

Pohled, který se mu naskytl nikdy neměl spatřit....

 

Viděl hlavně velký trůn, který byl k němu otočený zády. Na něm někdo seděl...

 

Před trůnem byla skrčená osoba. Celá se třásla a nebylo pochyb...

 

To ona křičela....

 

Harry jí moc do tváře neviděl ale věděl, že je to žena. Zrzavé vlasy nakrátko zastřižené, teď již potřísněné krví.

 

Zvedla hlavu a Harry si dal rychle ruku na ústa.

 

Žena neměla oči... Tedy určitě je mněla, než jí je někdo nevypíchl. A dost čeredným způsobem. Z důlků ji ještě tekla krev. Rty se jí třásly... Linuli se z nich tiché modlitby. „Proč mi to děláte!“ Zavřískala. „Nic sem vám neudělala! Pomoc!!!!!“ Neslo se trůním sálem. Smrtijedi kolem ní v kruhu se rozchechtali.

 

Nebelvír už tam chtěl jít, když ho zastavily dvě paže kolem jeho pasu. Byla to Mitsuki. Nechápavě se na ni otočil. „Musíš vědět co která strana obnáší... Nejen to dobré...“ Harry se otočil tedy zpět. Osoba na trůnu mávla rukou. Smrtijedi ztichli. Harry se modlil aby to nebyl ten koho myslel....

 

Osoba se postavila a chlapci se zastavil dech.

 

Zády k němu byl otočený Tom. Pravé ruce měl hůlku a znuděně jí točil mezi prsty.  Namířil hůlku na ženu a seslal na ni další Cruciatus.

 

Harry ucítil u svého ucha dech Mitsuki. „Ta žena je mudla. Víš proč jí tady mají?“ Harry zavrtěl hlavou. Nechtěl to vědět ale jeho podvědomí si to žádalo. „Smrtijedi se nudili...“ Pokračovala naléhavě. Žena pořád křičela pod Cruciem. „Temný Pán je mohl zastavit a ženu pustit. Ale on to neudělal. Sám se na tom ještě podílí a víš proč?“ Harrymu po tvářich stékaly slzy.

 

Už zase.

 

Žena bezmocně klesla na podlahu. Tom se chladně rozesmál. Smrtijedi se k němu přidali.

 

Nepotřeboval aby mu dávala Mitsuki odpověď. Znal ji dobře sám. A také si odpověděl: „Protože...je to Pán zla...“ Zavzlykal.

 

Mitsuki mu jemně přeje po ruce. Uklidňující gesto.... „Pán Zla tě miluje“ Pokračovala. „A pro tebe udělá vše. Složí ti k nohám třeba celý svět. Ale pamatuj si. Zlo se nedá odnaučit. K tobě bude naprosto hodný, milý, pozorný a takové věci ale k ostatním se bude chovat jako předtím. Pro něj si jen ty. Osoba, která je pro něj svatá.... Možná ho dokážeš trochu krotit ale nezaručíš, si že nebude zabíjet...“ Domluvila a společně pozorovali škvírou ve dveřích to příšerné divadlo.

 

Harry se nadechl. Jedním slovem by ho možná dokázal zastavit, podpořit, ztratit nebo vyznát lásku.

 

Dnes se rozhodl pro zastavení mučení té nevinné ženy.

 

Mitsuki jakoby pochopila co chce udělat a tak od něj trochu poodstoupila....

 

„PŘESTAŇ!!!!!!!!!!!!!!“ Zakřičel na Temného Pána a svého milence.

 

Ten se k němu s překvapením otočil. Když uviděl slzy na chlapcových tvářích zaklel. Smrtijedi byli znamení. Díky jednoduchému Mitsukinu kouzlu neviděli Harryho ale slyšely.

 

Harry se zoufale podíval na Temného Pána a rozeběhl se pryč.

 

Nechtěl ho.

 

Moc dobře věděl, že měla Mitsuki pravdu...

 

A to nenáviděl....

 

Temný Pán chtěl něco vykřiknout na svou obranu, když žena u jeho nohou vydechla naposledy. Zahlédl jak se Mitsuki vydala za jeho láskou....

 

Musí je najít...

 

Buď Harryho ztratí nebo získá....

 

Upřímně doufal v získání....

 

Rozeběhl se za těmi dvěma a nechal své smrtijedy v naprostém šoku a mrtvolou v trůním sále. Jen jeden se chápavě usmíval....

 

Harry se rozhodl. Už věděl jakou stranu si vybrat...

 

Zahnul za roh a nevšiml si schodů...

 

Neudržel rovnováhu a skutálel se po nich dolů. Poslední co vnímal bylo jak ho šíleně polí žebra.

 

KONEC 14. KAPITOLY.

 

*co je wa-loli najdete zde http://ajka87.sblog.cz/lolita/

 

Doufám, že se vám tadyta kapitola líbila.

 

 

 
Poslední komentáře
21.07.2009 10:45:57: sáákra! ale má koukat kam šlape. ^^'' kleo, je to fakt něco, jsem ráda že jsem narazila na tvůj blog...
 
Každý z nás je anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout. - L. de Crescenzo